"Aby zaplatili svým dělníkům, musí své zboží prodat, aby prodali, musí snížit ceny, aby snížíli ceny, musí svým dělníkům zaplatit nedostatečné mzdy, ať je je jejich lidskost, jejich štědrost sebevětší." Tato slova napsal začátkem 19.století švýcarský ekonom a historik, Sismonde de Simondi. Byl tak asi první, kdo popsal tzv. závod ke dnu: odvrácenou stranu kapitalistické soutěže, kdy se každá firma snaží vyrábět stále efektivněji, ve snaze produkovat ještě levněji a uspět tak v konkurenci.
Co je špatného na tom, snažit se koupit vše co nejlevněji a prodat co nejdráž? Vždyť je to přece princip byznysu? Nic, až na to, že "každé plus z takového obchodu má své stejně velké minus", říká k tomu John Ruskin, další z autorů, kteří již v 19. století kritizovali převládající ekonomické myšlení a jeho důsledky . Dodává, že tyto minusy bohužel nejsou až tak dobře vidět, protože jsou psané "neviditelným inkousem" a zůstávájí "v postranních uličkách". Je to tak: v globalizované ekonomice dobře vidíme zisky, kterých není málo, ale špatně vidíme na cenu, kterou platíme za svou prosperitu: na jihoamerické krajiny, zdevastované těžbou ropy pro naše PET lahve či na čínské či bangladéšské robotárny, kde dělnice vyrábějí počítačové součástky či oděvy 10-12 hodin denně, často za nedůstojných či nebezpečných podmínek.
Důsledky závodu ke dnu dolehly ovšem i k nám. Nejen v podobě vysokých investičních pobídek pro nadnárodní firmy typu Hyundai (snaha přilákat investory penězi daňových poplatníků je jedním ze zásadních mechanismů závodu ke dnu), ale třeba i v podobě zavírání českých podniků a přesunu výroby do oblastí se zdánlivě nižšími náklady. Dopady obojího mistrně v dokumentu Závod ke dnu (2011) zachytil Vít Janeček.
S tím, jako rostou negativní implikace a s nimi pochybnosti o dlouhodobé udržitelnosti současného ekonomického nastavení, vystupují z "postranních uliček" zapomnění, o nichž hovořil John Ruskin, také lidé, kteří poukazovali na slabiny západního modelu ekonomiky již před dvěma sty lety.
Takové osobnosti, historické, ale i současné, které nejenže dokázaly veřejně pojmenovat tyto slabiny, ale také habízely a nabízejí alternativy, mě dlouho fascinovaly. Zajímaly mě jejich myšlenky, ale také jejich osudy, protože se domnívám, že nelze od sebe oddělit pracovní a soukromé části našich osobností, a že vlivy, které nas formují, prosakují i do našeho pracovního života. V průběhu pěti let jsem proto zpracovala čtyřiadvacet medailonků tzv. ekonomických disidentů - lidí, kteří se nebáli a nebojí jít proti střednímu proudu konvenčního ekonomického myšlení. Mezi těmi, které jsem vybrala, byli již zmínění Sismonde de Sismondi a John Ruskin, ale také Karl Polanyi a Ivan Illich či třeba František Cyril Kampelík nebo Ladislav Feierabend, opomíjené osobnosti naší vlastní historie.
Příběhy těchto ekonomických disidentů postupně vycházely jasko seriál v dvoumesíčníku Sedmá generace a letos je vydalo nakladatelství Stehlík jako třetí svazek své edice Jiná ekonomie.
Když teď na mě mí disidenti hledí ze stránek čerstvě vytištěné knihy (ano, skutečně hledí, ilustrátorka Martina Plšková doplnila každou kapitolku portrétem daného autora), nabízí se otázka: co mají společného? Slévají se jejich názory v jeden proud, schopný odolávat veletoku středoproudého ekonomického myšlení?
Odpověď je nejednoznačná - ano i ne. Jejich pohledy se v lecčems různí. V lecčems se ale shodují. Jedna základní teze, která se vrací v mnoha podobách z úst toho kterého disidenta,ale zejména disidentky, je skutečnost, že středoproudá ekonomie nebere v potaz tzv. "nepeněžní ekonomiku": vzájemnou péči, kterou si lidé poskytují a kterou nezachytí žádné ekonomické statistiky. Patří sem i péče o staré lidi a samozřejmě děti v rodině. Americká ekonomická disidentka Hazel Hendersonová , ale i mnozí další se domnívají, že růst HDP může maskovat - či přímo způsobovat pokles tzv. sociálního kapitálu - vzájemných vztahů péče, přátelství a důvěry, které obohacují náš život, ale na které pro samé vydělávání peněz nezbývá v dnešní hektické společnosti čas, a proto atrofují (podobně strádá i duchovní sféra, na což upozorňuje další z disidentů - institucionální ekonom Lubomír Mlčoch).
Z celoživotního pozorování usuzuji, že štěstí člověka v dospělosti je mnohem víc závislé na tom, zda strávil rané dětství v pečující a harmonické rodině než na tom, jak roste HDP jeho země. I proto mě znepokojují výzvy k vyšší zaměstnanosti žen, včetně matek malých dětí, coby údajná cesta k překonání ekonomické krize, které se v poslední době objevují v mediích. Patří sem hojně medializované doporučení OECD ke zkrácení české mateřské dovolené (resp. její částečné nahrazení poukázkami na jesle) či článek švédské velvyslankyně v Respektu (č.11/2014) s podtitulem "Jak podpořit růst? Umožnit ženám pracovat."
Mary Mellorová, jedna z ekonomických disidentek, které představuji ve své knize, hovoří o tom, že moderní ekonomika je odtržena od "biologického času", tedy od "času, který zabere "odpočinek, regenerace, dětství, dospívání stárnutí". Současně je podle ní odtržena od "času ekologického", což je čas, který zabere zahlazení důsledků lidské činnosti na přírodu. Jak negativní dopady ekonomické činnosti, tak pozitivní a důležité aktivity nepěněžní, jako je teba péče o rodinu, jsou psané Ruskinovým "neviditelným inkoustem": středoproudá ekonomie je nevidí, protože pro ně nemá čidla. Možná navíc vnímá péči jedné matky o jedno či dvě tři děti doma za "neefektivní". Ale to už tu vlastně jednou bylo: naše babičky a maminky byly v padesátých létech také z ideologických důvodů vyháněny z domácností do kanceláří, ale i k jeřábům a traktorům...
Jedno z témat, které se táhne napříč spektrem "mých" ekonomických disidentů, je ostatně právě téma "(státní) socialismus vs. kapitalismus". Většina mnou zmapovaných osobností se staví zdrženlivě k oběma ekonomicko-politickým systémům, a silně vnímají spíše jejich podobnosti, nežli jejich rozdíly. Např. spisovatel G.K. Chesterton považoval oba režimy za špatné, protože vedou či vedly ke koncentraci majetku - buď v rukou státu, nebo v rukou malé bohaté elity. Proti takovéto koncentraci majetku staví uvedené osobnosti princip ekonomické decentralizace - rozptýlení majetku mezi co nejvíce vlastníků. "Proč by neměl nájemník vlastnit svůj dům? Proč by neměl řemeslník vlastnit svou dílnu a zemědělec svou farmu?", ptá se Chesterton. Podobně český meziválečný družstevní činovník Ladislav Feierabend viděl jasně slabiny jak hypertrofovaného státu, tak hypertrofovaného trhu,a prosazoval pluralitní ekonomiku, kde by koexistovala státní, privátní a družstevní vlastnictví.
Třetí oblast, v níž se mnoho ekonomických disidentů shromážděných v mé knížce shoduje, je kritický přístup ke středoproudým ekonomickým dogmatům, jako je víra v nekonečný ekonomický růst či v jednoznačnou prospěšnost volného obchodu. A také k metodám, jejichž prostřednictvím středoproudá ekonomie hodnotí svět a zároveň jej přetváří k obrazu svému. V minulém blogu jsem hovořila o chystané Transatlantické smlouvě mezi USA a EU. Její prospěšnost je zdůvodňována na základě jednoduchého ekonometrického modelu, který srovnává stavy "před a po", tedy stav před odstraněním tzv. netarifních bariér (přičemž tyto nejsou specifikovány), a stav po jejich odstranění. V obou stavech (před i po) se navíc předpokládá povětšinou dokonalá konkurence a stav rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou na všech trzích, i když se i v ekonomických kruzích přiznává, že dokonalá konkurence i rovnovážné stavy (představa převzatá z fyziky) nemají oporu v realitě. Proti takto mechanistickému pojímání naší komplexní reality vystupoval již Sismondi na začátku 19.století: "Dejme si pozor na tuto nebezpečnou teorii samovolně se ustavující rovnováhy. Nevěřmě tomu, že nevadí, na kterou stranu se přidá závaží, protože druhá se automaticky přizpůsobí".
V dobách totality kolovalo následující (ironicky míněné) přikázání, varující odpůrce převládající ideologie: "Nemysli. Když myslíš, tak nemluv. Když mluvíš, tak nepiš. Když píšeš, tak nepodepisuj. Když podepisuješ, tak se nediv." Pro dnešní odpůrce převládající ideologie bychom to možná mohli obrátit: "Mysli. Mluv. Piš. Podepisuj. Nebo se budeš divit..."
Johanisová, Naďa, 2014: Ekonomičtí disidenti. Stehlík, Volary, www.knihystehlik.eu
