Politik stojí před vypulírovaným bojovým letounem v hangáru, před sebou má pultík s mikrofony. Jasnými a rozhodnými slovy vojákům shromážděným před sebou říká, že je vítá a díky nim se cítí nejen on, ale celá země bezpečněji.

Mohl by to být obrázek z hollywoodského trháku, kdyby se tato scéna neodehrála včera na polské vojenské základně Łask, na řečnickém pultíku nebyl znak s polským orlem a oním politikem nebyl premiér Donald Tusk děkující přítomným americkým vojákům, jejichž letka s bitevníky F-16 už měsíc sídlí v Polsku. Oficiálně na cvičení.

„Vaše přítomnost pro nás znamená větší pocit bezpečí v dnešní těžké době. Je to pro nás velmi důležité,“ řekl Tusk. Vyjádřil tak poměrně jasně názor nejen Poláků, ale i Litevců, Lotyšů nebo Estonců. Spojenci z NATO totiž posílují i svoje pravidelně se střídající hlídky nad Pobaltím, k čemuž jim vedle už užívané základny v litevském Šiauliai Estonci nabídli zbrusu nově zmodernizované letiště Ämare.

Podobnou scénku jako z Łasku si lze těžko představit v Česku, na Slovensku nebo v Maďarsku. Naopak, velmi představitelná je v Rumunsku, které hostí i část americké protirakeové obrany.

Češi, kteří nemají vnější hranici EU ani NATO (Rakousko nepočítáno), žijí tak trochu ve stínu ukrajinské krize, zato Poláci jsou si mnohem více vědomi toho, co všechno je v sázce – nemluvě už o Pobalťanech. Podle průzkumu agentury CBOS z první poloviny března se o situaci na Ukrajině zajímá 88 procent Poláků a 82 procent považuje tamní vývoj za důležitý pro Polsko. Přibližně ve stejné době provedl podobný průzkum český Sociologický ústav CVVM při Akademii věd. O události na Ukrajině se zajímaly dvě třetiny obyvatel a 73% uvedlo, že jsou důležité pro českou společnost.

Reakce na ukrajinskou krizi tak vlastně odhaluje, jak to je se vztahem ke spojencům v Severoatlantické alianci a zvláště ke Spojeným státům jen pět let poté, co prezident Barack Obama zrušil plánové rozmístění prvků americké protiraketové obrany ve střední Evropě. A jen rok poté, co Američané odvezli z Evropy poslední tanky určené k boji (letos v únoru jich zase devětadvacet určených pro výcvik do Německa vrátili).

Jestliže mohou být Češi, Slováci či Maďaři považování ve vztahu k Rusku za vlažného spojence, tak aliance a její vůdčí státy samy nenabídly o mnoho více. Pár letadel, silná slova a sankce proti jedné bance a necelým třiceti ruským prominentům.

Americký analytik z Atlantické rady a syn slavného otce Ian Brzezinski to minulý týden jasně pojmenoval ve svém slyšení před senátní komisí pro zahraniční politiku: Středoevropští spojenci potřebují víc než jen symbolickou podporu aliance. NATO a USA se nyní musejí snažit vyvážit dojem bezmocnosti, protože Moskva – jak se zdá – ničemu jinému nerozumí. „Strategie prezidenta Putina jsou cíle dvacátého století prosazované technikou století jednadvacatého spolu se staromódní brutální silou,“ tvrdí Brzezinski.

Podle něj má Washington zastavit stahování amerických jednotek z Evropy a poslat do střední Evropy armádní brigádu. USA prostě musejí ukázat, že jsou schopny vést a postavit se Putinovi, jinak bude ruský vůdce jednat agresívněji, pustí se dál na Ukrajinu nebo se znovu pokusí obsadit Gruzii či Moldavsko.

Nehraje se o nic menšího než o jednostranný pokus změnit hranice pod záminkou ochrany etnické menšiny. Tato politika vedla v minulém století v Evropě k válkám a desítkám milionů obětí. Na rozdíl od Čechů si tohle Poláci či Estonci s jejich historickou zkušeností uvědomují mnohem intenzívněji. A proto jsou i aktivnější, třeba mají mnohdy s Ruskem mnohem hlubší ekonomické vazby než Česko. Estonsko, kam jezdí na nákupy stovky tisíc obyvatel sousední Leningradské oblasti, je stále součástí západoruského elektrického okruhu, od kterého se bude moci odepnout až bude příští rok dokončen druhý podmořský kabel do Finska. Ale Tallinn vydává dvě procenta na obranu a estonští politici jako prezident Toomas Hendrik Ilves konzistentně opakují obavu z ruské „agresivity a revanšismu“.

Právě Ilves minulý týden v rozhovoru pro deník Wall Street Journal připustil, že větší přítomnost amerických vojáků v Pobaltí a Polsku by byla tou nejlepší odpovědí. A na argument, že NATO doposud neplánovalo obranu svých pobaltských členů i kvůli jejich geografické „nebránitelnosti“, má Ilves jasnou odpověď: „Berlín se nikdy nedal bránit. Nikdy. Nebyl tam žádný koncept obrany tří spojeneckých sektorů. Ale bránila ho myšlenka, že když tam vyrazíte, tak bude hodně kouře a popela někde jinde.“

Na čerstvou a dnešní situaci odpovídající formulaci této myšlenky z úst spojenců nyní ve střední Evropě čekáme. Zatím marně.