V mnoha mediálních bouřích naší politiky je vždy zajímavé sledovat chvíle, kdy se do centra pozornosti politiků dostane historie, nejlépe ta relativně nedávná. Právě takovým případem je i výrok ministryně spravedlnosti profesorky Heleny Válkové o tom, že se „toho v protektorátu zas tolik nedělo“.
Je přitom důležité vnímat, že tento výrok byl pronesen v kontextu otázky směrující na situaci odsunu německého obyvatelstva po roce 1945. Stejně tak je třeba brát vážně následnou reakci paní ministryně, že ve svém zjednodušeném výroku vycházela z myšlenky srovnání genocidy a hrůz v dalších zemích, ze kterého vychází protektorátní realita jako jakési „zázemí“.
Ať již bylo ovšem důvodem pro její výrok toto srovnání či snaha propojit kontext odsunu se situací českého obyvatelstva v době druhé světové války, jde vlastně o nebezpečný interpretační posun. Ten ostatně můžeme dobře pozorovat v proměně aktuálního diskursu – pohledu na situaci v Československu před rokem 1989.
Ani v nejmenším nepodezírám právě profesorku Válkovou z relativizace obětí či zlehčování utrpení desetitisíců českých obyvatel, které stála jejich odbojová aktivita či jen rasová pravidla nacistických okupantů v konečném důsledku život. Podobný výrok je jen dokladem, že snaha o pochopení všech aktérů dějinných procesů může vést nakonec nejen k relativizaci, ale i popření prostých a zdánlivě nezpochybnitelných skutečností.
Soudit ve zjednodušeném výroku české obyvatelstvo za to, jak se zachovalo v roce 1945 k Němcům, s argumentem, že se přitom během protektorátu toho „zas tak moc nedělo“, je nešťastným konstruktem. Ten nakonec staví odsun do světla, ve kterém je česká společnost lítým mstitelem, aniž by měla dostatečný důvod. Nezbývá se než ptát, zda by v případě zkušenosti obyvatelstva jako v Sovětském svazu či Polsku byl odsun pro autorku výroku logickou a pochopitelnou „dějinnou spravedlností“. Nebyl by jím ani tak, troufám si tvrdit – a v tom je vlastně postoj profesorky Válkové odvážný a důležitý. Na jedné straně je ovšem odsun pochopitelným důsledkem politické (a v rámci války i tragicky lidské) zkušenosti, na straně druhé nesmí být tato „dějinná nutnost“ obecným požehnáním pro reálná zvěrstva a vraždy, kterých se dopouštěli Češi na Němcích po roce 1945.
Výrok profesorky Válkové je však i dobrým myšlenkovým impulsem pro naše vnímání situace po roce 1948, resp. 1968. Nepovede nakonec naše snaha o porozumění všem aktérům čtyřicetileté komunistické diktatury k tomu, že začneme relativizovat nedemokratické postupy, potlačování svobody slova či vyznání před rokem 1989? Nejsme na nejlepší cestě k tomu, že jednou padne (pokud již nepadá) výrok, že kromě období 1948–1953 se toho tady vlastně „moc nedělo“?
Jako osobní příklad mohu uvést aktuální upozornění jednoho z diskutujících v rámci facebookového fóra zabývajícího se konkrétní událostí v Babicích na Vysočině 1951. Upozornění bylo v tom smyslu, že se stále zabýváme nějakými represemi a nevidíme, že se země v témže období úžasně elektrifikovala a vůbec startovalo sociální zlepšení. Ani při všem svém pochopení historické reality nejsem na tuto výzvu schopen jiné odpovědi, než že elektrifikace je relativně normální proces, zatímco oběšení lidí bez důvodu za normální nepovažuji, a proto o tom má býti mluveno stále hodně nahlas. A nepovažuji přitom svůj postoj za nějaké „černobílé“ vidění světa či dějin. Je to pro mě v rámci snahy o zachování zdravého rozumu snaha držet se určité hranice správného a nesprávného. Ano, bádejme o spokojenosti normalizovaného obyvatelstva, ale jeho „spokojenost“ nesmí zakrýt osudy Pavla Wonky či systém cenzury (i autocenzury).
V posledních desetiletích prochází naše vnímání vlastních dějin mnoha nejednoduchými zákrutami. Za nejsvětlejší momenty přitom považuji ty okamžiky, kdy se dokážeme postavit schematismům a moderním mýtům. Kdy si dokážeme přiznat násilí na Němcích, ale vnímáme kontext předchozího násilí. Kdy dokážeme hovořit o obětech komunismu, ale i o spokojeném normalizačním mlčení ve stylu hlavních hrdinů seriálu „Vyprávěj“. Byl bych jen rád, aby naše snaha o pochopení nepřekročila neslyšně hranici relativizace dějin a my se neocitli ve vnímání vlastních dějin v podivném bezčasí. V něm totiž nemusí být jasné, kdo se v konkrétní situaci chová zle a kdo si naopak zachovává tolik cennou odvahu i za cenu osobní oběti.
