České vysoké školství se již několik let potýká s problémy, které způsobuje zejména radikální navýšení počtu studentů i škol a podfinancování systému. Jako problémové oblasti se pak jeví i nedostatečné propojení s praxí a snižující se kvalita absolventů. Kořenem těchto problémů je ztráta identity. Vysoké školy vlastně netuší, čím mají být. Zejména finanční otázky způsobily, že se vysoké školy zcela optimalizovaly na vnější kritéria, založená ne na kvalitě, ale na kvantitě. Tato kritéria ale nikdy nebyla a dosud nejsou součástí dlouhodobé koncepce.

Jaké by měly být úkoly případné reformy? Reforma by měla ve svých principech výše zmíněný stav zásadně proměnit a zlepšit, zejména v následujících směrech: 1) v diverzifikaci terciárního vzdělávání, 2) ve zvýšení kvality absolventů, 3) v propojení s praxí tam, kde je to vhodné, 4) v propojení se sekundárním, primárním a celoživotním vzděláváním, 5) v ekonomické stabilitě systému. Obecně je pak znovu nutné zdůraznit, že reforma by měla zásadně přispět k vyjasnění toho, čím je vysoká škola a jaká je její role ve společnosti. Takové pojetí vysoké školy musí přitom splňovat dvě základní podmínky: 1) škola, ve smyslu akademické obce, je musí přijmout za vlastní, 2) toto pojetí by mělo být chráněné před krátkodobými politickými nekoncepčními zájmy a konstituované tak, aby byla zajištěna jeho dlouhodobá udržitelnost.

Klíčovým pojmem pro celou reformu musí být pojem „kvalita“, který však nemá vzhledem ke společnosti a jejím požadavkům na absolventy jen jediný význam. Můžeme hovořit přinejmenším o dvou přístupech k chápání kvality. Rozlišme kvalitu vzdělanostní (a uvnitř či poblíž této kategorie i kvalitu uměleckou) a kvalitu odbornou. Vzdělanost směřuje k transdisciplinaritě a „tvorbě“ intelektuálních elit, odbornost k úzké profilaci a přímému ekonomickému užitku. Při vědomí tohoto rozdílu by bylo nesmyslné používat stejná kritéria pro obě různě definované „kvality“. Prakticky by tedy bylo vhodné rozdělit vysokoškolské instituce na skupinu „vzdělanostní“ a „odbornou“ (případně dále „uměleckou“) a u každé hodnotit naplnění různých kritérií.

Jak můžeme nahlížet kritéria u „vzdělanostní“ instituce? 1) vědecký výkon, 2) pedagogický výkon, 3) mobilita, mezinárodní spolupráce, 4) uplatnění absolventů, 5) samospráva (vnitřní systém zajišťování kvality). První čtyři kritéria lze přitom kvantifikovat v rámci budoucího finančního mechanismu, kritérium páté je nutnou vlastností systému, nepředstavuje kritérium pro finanční mechanismy; je naopak klíčové pro akreditace. U „odborné“ instituce by se dala definovat kritéria následující: 1) uplatnění absolventů, 2) pedagogický výkon, 3) regionální role, 4) spolupráce s praxí, 5) flexibilita rozhodování, přičemž flexibilitou rozhodování je míněna schopnost reagovat na momentální poptávku společnosti.

Klíčovým místem jsou pak pro vysokoškolské prostředí bezpochyby akreditace. Akreditační proces proto musí být pro obě skupiny rozdílný. U „vzdělanostních“ škol by se jednalo o dlouhodobější akreditace (8 let), v podstatě institucionální akreditace na základě vnitřního systému zajišťování kvality. U „odborných“ by se jednalo o krátkodobější akreditace (4 roky) směrované blíže k jednotlivým programům, aby mohlo docházet k průběžné korekci dle společenské situace. Zde by nešlo ani tak o institucionální akreditaci, ale o podrobnější posouzení podobné dnešnímu systému. S tímto systémem souvisí i otázka funkčních míst. V tuto chvíli je vhodnější funkční místa nezavádět – neřeší problém a není důvěra ve schopnost je zavést vhodným způsobem. Důležitější je případný kariérní řád (který umožní mimo jiné i personální výměny v případě problémů) a navázání akreditačních procesů na skutečný výkon, nikoli na tituly. Schůdným vylepšením dosavadního habilitačního a jmenovacího řízení je zavedení jeho „lokální platnosti“.

Pro celý proces je zásadní finanční stabilita. Jedním z možných řešení je zajištění alespoň minimální jistoty ve výhledu 3–5 let z hlediska garance státu formou kontraktů MŠMT s VŠ institucemi. Kontrakt ale zároveň vytváří závazky na straně škol. Státu bude logicky za jeho finance něco garantováno, zajišťováno. Kontraktové financování by ovšem ztrácelo smysl, pokud by bylo nastaveno na minimum, které nepředstavuje jistotu možnosti vyvíjet činnost. Zásadním krokem je poté záležitost politického rozhodnutí o podílu finančních prostředků pro skupinu „vzdělanostních“ škol a skupinu „odborných“ (a případně skupinu „uměleckých“), které zabrání porovnávání neporovnatelného. Po tomto rozdělení by bylo již vnitřní rozdělení mezi jednotlivé školy záležitostí vnitřních rozdílných kritérií obou skupin. Nulové politické rozhodnutí by spočívalo v stanovení podílů mezi skupinami dle stávajícího stavu při předpokládaném rozdělení jednotlivých škol do daných skupin.

U soukromých škol by se mělo postupovat zpřísněním akreditačního procesu a procesu udělení státního souhlasu – i toto prostředí by mělo směrovat ke skutečně kmenovým pracovníkům a k realistickým projektům. Dále je pak dle mého názoru třeba tlačit na zavedení nutnosti mít i v této skupině alespoň základní orgány akademické samosprávy a delegovat na ně pravomoci související se zajišťováním kvality. V konečném důsledku by mělo dojít k poklesu počtu soukromých VŠ.

V rámci „vzdělanostních“ škol je nutné vyvážit role správní rady, akademického senátu, vědecké rady, rektora. Mohlo by k tomu dojít následujícími kroky: 1) posílit vědeckou radu s nutnou mezinárodní účastí – zejména pokud jde o proces evaluace a dlouhodobého záměru školy, 2) dát správní radě silnější kontrolní roli v oblastech rozpočtu a investic, 3) počet studentů v rámci senátu držet na minimu třetiny a maximu poloviny, konkrétní počty upravit statutem školy, včetně možnosti vícekuriálního zřízení. V rámci „odborných“ škol pak umožnit vyšší samosprávné rozhodování o vlastní podobě, zejména i směrem k „manažerskému způsobu řízení“.

Výše uvedené principy mají samozřejmě svá rizika i slabá místa. Zcela konkrétním „slabým místem“ je doladění procesních detailů – přesnější definice kvalitativních kritérií, akreditačního procesu, role v samosprávě. Dále je bezpochyby rizikem „spolehnutí se“ na politické rozhodnutí v oblasti rozdělení základního rozpočtového určení do oněch dvou (či více) skupin. Z „provozních“ kroků by pak bylo nutné dbát na riziko funkčního modelu přecházení škol mezi jednotlivými skupinami (v návaznosti zejména na akreditační proces), dále pak na legislativní ošetření procesu změny u soukromých škol. Samostatnou kapitolou je předpokládaná a pravděpodobná (ne)ochota ministerstva financí k smysluplnému kontraktovému financování a na samotný závěr nelze opomenout ani možný odpor části škol k jakékoliv změně – navíc v kontextu „permanentních změn“ posledních let. Ostatně únava z neustálých nápadů, námětů a reforem je již zcela patrná.

Z výše uvedeného je patrné, že snaha připravit novelu vysokoškolského zákona ještě během roku 2014 je cenná a odvážná, ale i plná rizik, zvláště v tak citlivém prostředí, jakým akademická půda jistě je. Nezbývá tedy než doufat, že společně s odvahou bude ruku v ruce kráčet také pochopení a vize.