V přívalu novoročních přání a několika stále ještě papírových diářů se mi na stole ocitl i tlustý, velký šedivý sešit od jedné polské firmy. Před úklidem do "centrálního archivu" ho zachránilo letmé prolistování. V úvodní části má totiž pro polského uživatele několik velmi cenných stránek, jako je kompletní formulář pro pojišťovnu pro případ automobilové nehody, tabulku kalorických hodnot potravin či obrázek se správně prostřeným stolem.

To nejlepší se ovšem skrývá dole, na stránce, která začíná tak nevinně zobrazením toho, kde vedle talíře leží vidlička a kde nůž. Pod tím jsou názorně zobrazeny skleničky a u nich napsáno, jaký alkohol se z které pije. Níže je tabulka, jaký alkohol se hodí k jakému jídlu a úplně dole je tabulka s titulkem: „Alkoholické nápoje nejlépe chutnají zchlazené na nižší teplotu“. A následuje seznam jednotlivých druhů s doporučenými teplotami.

Člověk se zaraduje, když zjistí, že polosladké vodky je třeba pít o tři stupně teplejší než čisté značkové a že vaječné krémy chutnají nejlépe při teplotě osm až deset stupňů Celsia, zatímco likéry se mají servírovat zchlazené na deset až dvanáct stupňů.

A pak se zrak odvrátí od papírového diáře na obrazovku počítače, kde si - zcela náhodou - nebohý čtenář přečte, že opilý řidič se dvěma promilemi v krvi v polském městě Kamień Pomorski den předtím zabil šest lidí.

Střízlivé odhady

Vypil jsem s Poláky nejednu vodku, včetně těch sladkých a různobarevných, průmyslových či vyráběných malými provozovnami, jako je jistá cukrárna v centru Krakova. Ochutnal jsem i polské pivo a víno (ano, v Polsku se pěstuje víno, v údolí kolem Sandoměře mají vinice zhruba pětisetletou tradici). Takže mám jakousi hrubou představu o vřelém vztahu Poláků k alkoholu. Ale přesto mě ona tabulka zaskočila právě v souvislosti s tím, jak celá země na začátku roku začala pod vlivem automobilové tragédie řešit svůj vztah k alkoholu.

Nejvíce se asi nechal unést premiér Donald Tusk, kterého omlouvá, že je v posledních měsících pod tlakem rychle klesajících preferencí své strany náchylný slibovat komukoli cokoli. Po nehodě řekl, že by automobily měly být vybaven když ne hned, tak v blízké budoucnosti levnými alkomaty, které by měly řidičům umožnit zjistit, zda jsou opilí, a případně jim i vůbec zablokovat startování vozu. A sklidil za to zasloužený posměch.

Byl jsem proto vděčen kolegům z polského týdeníku Polityka, že se v posledním čísle na problém polského vztahu k alkoholu střízlivě podívali v hluboko jdoucím článku.

Krátká cesta k lahvi

Mekkou polských alkoholiků jsou nonstop otevřené benzinové čerpací stanice a četné malé obchůdky, často jen „okénka“, pozůstatek první vlny kapitalismu z počátku devadesátých let, kdy se podnikaví Poláci vrhli na obchod se vším. Podle propočtů Polityky si ve městě můžete ve dne koupit alkohol nejdále sto metrů od svého domu a v noci musíte ujít až dvě stě metrů, abyste našli místo, kde si koupíte alkohol.

Zajímavým fenoménem polského vztahu k tvrdému alkoholu jsou opičky. Nikoli ty po ránu, ty jsou velmi podobné těm českým, německým, anglickým. Opička, čili małpka, se říká malým lahvičkám s tvrdým alkoholem o obsahu jednoho až dvou panáků. Ačkoli jejich výskyt polští jazykovědci datují už do čtyřicátých let minulého století, opravdovou revolucí pro ně byla krize v roce 2009.

Sám jsem je používal například při nákupu neznámých druhů vodky jako způsob ochutnávky před větším nákupem nebo rychlé řešení nenadálé potřeby zapít cokoli kdykoli s kýmkoli (viz výše uvedená průměrná vzdálenost k nejbližšímu obchodu). Největší polský výrobce lihovin Stock Polska takto prodává celou čtvrtinu své produkce.

Jejich charakteristika ve zmíněném článku týdeníku Polityka mě dostala do kolen. „Odborní znalci tvrdí, že jejich chuť je na úrovni jejich ceny. Ale spotřebitel si je zamiloval, protože jsou přizpůsobené každé peněžence a každému hrdlu. Opička léči kocovinu, udržuje tah a sílu, vylepšuje náladu před setkáním, dodává básnický rozměr procházce.“ Jsou často barevné, třicetiprocentní, višňové, citronové, ananasové či bůhvíjaké.

Z vlastní zkušenosti mohu říci, že není nad polskou vodku čistou, která správně vychlazená krásně voní a nedrhne. Zvláštní kapitolou polských alkoholů je klasická oranžová „hořká žaludeční“ vodka. Ta je výborná především jako zástupce českého fernetu pro případ žaludečních obtíží nebo jako digestiv po náročnější večeři. Výrobce Polmos Lublin (patří také pod koncern Stock Polska) ji začal v poslední době „čistit“ a prodává ji také bílou průhlednou. Ale není to ono.

Hořká žaludeční má také své nezastupitelné místo v polské politice. Polmos Lublin totiž svého času kontroloval jistý Janusz Palikot, bývalý filozof, poté podnikatel v oboru výroby šumivých vín a lihovin. Právě díky příchylnosti Poláků k alkoholu si vydělal tolik, aby se nyní mohl naplno věnovat politice jako provokatér a vůdce poněkud nestandardní populistické strany „Tvoje hnutí“, která v posledních volbách skončila naprosto nečekaně na třetím místě.

Dvanáct procent alkoholiků

Vlastní kapitolou jsou pak opilí polští řidiči, kteří to nyní budou mít kvůli tragédii v Kamieni Pomorském a kvůli vyšším pokutám těžší. V roce 2013 polská policie zadržela celkem 162 tisíc opilých řidičů. Způsobili dva tisíce nehod, ve kterých zahynulo 265 lidí.

V letech 2010 až 2011 polští experti provedli první celostátní epidemiologický průzkum podle metodiky Světové zdravotnické organizace. Z jeho výsledků vyplývá, že zhruba tři miliony Poláků, tedy dvanáct procent populace, pije natolik, že to na nich zanechává přinejmenším psychické následky. Mezi nimi je šest set opravdu závislých.

Z jiných průzkumů sociologa profesora Janusze Czapińského vyplývá, že stoupá podíl žen – alkoholiček. Čím jsou vzdělanější, tím více pijí, zatímco u mužů je to opačně – nejvíce pijí ti nejhůře vzdělaní. Na ně také čím dál víc cílí výrobci s různými ochucenými, sladkými, slabšími (třicetiprocentními) alkoholy nebo koktejly v atraktivních baleních.

Ze statistik vyplývá, že dnes je možné za průměrný plat koupit třikrát více lahví vodky než po pádu komunismu před čtyřiadvaceti lety. Do státní kasy tak na daních přichází kolem osmnácti miliard zlotých. Ale podle odhadu jedné z nevládních lékařských organizací léčení, zranění, nemoci, zločiny spáchané pod vlivem alkoholu či sociální příspěvky připraví státní rozpočet ročně o třicet miliard zlotých. Kvůli alkoholu ročně zemře deset až dvanáct tisíc Poláků.

Ale nepropadejme spotřebním a národním stereotypům. S opovržením tvrdit, že Poláci jsou alkoholici, my Češi moc nemůžeme. Piva vypijeme dvakrát víc než naši severní sousedé, stejně jako vína. A o třetinu víc lihovin. Poláci vypijí jen dvaapůlkrát víc nelegálního alkoholu než Češi. Oficiálně Polák vypije ročně v přepočtu devět litrů legálního stoprocentního alkoholu. Když se započítá nelegální spotřeba, stoupne číslo podle Světové zdravotnické organizace na 13,25 litru ročně.

Statistický Čech ale vypije ročně 16,45 litru legálního a nelegálního alkoholu (čísla jsou z roku 2012, v němž vypukla metylalkoholová aféra). Ve světové spotřebě na hlavu tak Češi drží druhou příčku – za Moldavany a před Maďary. A Poláci se krčí na dvacátém místě mezi Slováky a Rakušany.

Tím pádem byl můj podiv na obsahem jednoho z polských firemních kalendářů vlastně zbytečný. Naši sousedé mají co dohánět. Takže čisté vodky se nejlépe pijí při teplotě kolem šesti stupňů a likéry při deseti až dvanácti.