Občanská demokratická strana se na svém 24. kongresu pokusila o restart. Vybrala si k tomu Olomouc, kde kdysi vznikla a v jejímž politickém životě dodnes hraje klíčovou roli. Jednou z tváří, které jí mají navrátit ztracenou důvěryhodnost, je olomoucký primátor a čerstvý poslanec Martin Novotný. Veřejnosti může být sympatický krom jiného i proto, že je ve své straně údajným oponentem Ivana Langera. Některé jeho aktivity ve vedení města každopádně naznačují, co si pod „obnovenou“ ODS máme představit.

Kauza plánované turbobytovky Šantovka Tower už zaměstnává olomouckou veřejnost poměrně dlouho a stala se známou i za hranicemi města a kraje. Nebudu s ní čtenáře seznamovat, když už to na těchto stránkách udělal – z pozice kritiků stavby – Petr Daněk.

Dodám jen, že samotná lokalita je ve vztahu k politice ODS vlastně docela symbolickým místem. Kdysi zde totiž stával státní podnik MILO, který byl v průběhu postkomunistické ekonomické transformace velmi důkladně zprivatizován, takže po něm zůstaly jen chátrající objekty, které dorazila povodeň. Nyní přišla nová záplava – peníze investora, který zbohatnul právě za zlatých privatizačních dob, mimo jiné na „zhodnocení“ jmenované lokality, kde se nyní snaží vybudovat novou městskou čtvrť. Možná sní o tom, že ji jednou vděční Olomoučané pojmenují zrovna po něm – Morávkov.

Na předvánočním jednání olomouckého zastupitelstva (16. 12. 2013) došlo díky vystoupení Tomáše Pejpka z Klubu olomouckých architekterů i na tuto kauzu. Po přednesené kritice se ujal slova primátor Novotný a krom jiného řekl (vycházím z přepisu na stránkách magistrátu; videopřenosy, natož archivované, dosud na olomouckou radnici nedorazily): „snažím se, spíš sám za sebe, v těchto dnech komunikovat s investorem, přemýšlet o tomto v širším kontextu souvisejícím s přípravou nového územního plánu, budoucího rozvoje města Olomouce a všech možných důsledků do budoucna. Pokouším se najít řešení, které by v jistém smyslu uspokojilo všechny (…).“

Nejvíce mne zaujala slova „spíš sám za sebe“. Nikdo samozřejmě nemůže občanovi Martinu Novotnému zakazovat, aby se stýkal s občanem Richardem Morávkem a aby se spolu bavili o Šantovce. Jenže soukromá osoba Martin Novotný je zároveň osobou veřejnou, hlavou místní samosprávy, která spolurozhoduje o osudu Morávkova investorského záměru.
Novotný jako by nám bez obalu sděloval, že to podstatné se „upeče“ kdesi v zákulisí, a to tak, že jaksi záhadně budou „všichni uspokojeni“. To ze všeho nejvíc působí dojmem, že se chystá dojednat nějaký handl, v němž kus veřejného zájmu, který by měl nedílně hájit, vymění za kus zájmu soukromého investora, neznámo v jakém poměru. Jenže demokracie je veřejný spor, ne předzjednaná zákulisní harmonie.

Obavy vzrůstají ve světle dalších primátorových slov: „Jsem přesvědčen, že celá řada stanovisek Národního památkového ústavu (…) nebo Ministerstva kultury ČR k územnímu plánu jsou pro toto města nepřijatelná. Jestliže město mělo představu, že jedna z os rozvoje města by mohla být kolem třídy Kosmonautů a třeba i v lokalitě Šantovka, tak řada stanovisek těchto orgánů tuto variantu neumožňují, pro mě je vážnou otázkou, zda v tuto chvíli akceptovat jiná stanoviska Ministerstva kultury, třeba k výškovým hladinám nebo jiným parametrům po celém území města Olomouce. (...) Někteří budou spokojeni, že najednou výšková budova nebude aktuálním tématem, ale zároveň jiní z nás nebudou ochotni připustit, aby se vyšlo vstříc jiným rozhodnutím a budeme se snažit svést souboj s centrálními orgány o územní plán.“

O přesném významu těchto vět lze zatím jen spekulovat, zvlášť ve vztahu k osudu nového územního plánu, který dalším podobným stavbám zabraňuje, jeho přijetí je však neustále odkládáno.

Výmluvný je každopádně odmítavý vztah primátora k výškové regulaci, která prý zabraňuje městu v rozvoji. Z věcného hlediska je to nepravda. To, že nelze v blízkosti centra stavět budovy vyšší než šest sedm pater přece neznamená, že se město nemůže rozvíjet. Jen záleží na tom, jestli si pod pojmem rozvoj dokážeme představit něco sofistikovanějšího než růst, růst a růst – a to růst ryze vnější, v počtech metrů a velikosti obratu.

Z ideologického hlediska je ale Novotného výhrada naprosto srozumitelná. Výšková regulace hraje totiž podobnou roli, jakou na silnicích hraje regulace rychlosti. Ta přece „omezuje svobodu“ řidičů s většími a silnějšími auty (nebo jen přebujelým sebevědomím) prohánět se ulicemi bez ohledu na ostatní. Výšková regulace obdobně zabraňuje zbohatlíkům soutěžit v tom, kdo si postaví větší mrakodrap, slovy stavitele „vhodně doplňující“ staleté panorama – vhodně v tom smyslu, že je už zdálky vidět, kde je Morávkovo a odkud bude určitě skvostný výhled na historické centrum a jeho okolí.

Jsou samozřejmě města, kde bychom to takto nepociťovali. Vždy záleží na historickém a kulturním kontextu. Ten nynější kontext v sobě krom jiného nenese nic menšího než zápas o výklad našich nejnovějších dějin a tedy i o to, kým jako společnost jsme. Kdo je vítězem těchto dějin a kdo má právo určovat tvář našich měst, v případě křehké olomoucké siluety obzvlášt snadno uchvatitelnou? Chceme společnost, v níž ti takzvaně schopnější a úspěšnější shlíží na své spoluobčany zpatra, přesněji řečeno, z výše mnoha pater?

Před čtvrt stoletím zvolená cesta téměř neregulované ekonomické privatizace měla – údajně ku prospěchu celé společnosti – zhodnotit bohatství, jež v dané chvíli patřilo všem, bylo společné, doslova národní. Měli bychom si tento počátek připomínat jako symbol toho, že soukromé vlastnictví vzniká v závislosti na celospolečenských předpokladech a má tak vůči společnosti soustavný dluh.

Když olomoucký zastupitel za ODS Martinák přirovnal v prosincových Radničních listech protestující občanské iniciativy k předlistopadovému komunistickému režimu, byl to sice z věcného hlediska demagogický nesmysl, ideologicky vzato to však opět mělo logiku – antikomunismus je totiž pro naši pravici nakonec hlavně způsob, jak šířit zapomnění na onen „komunistický“ moment celospolečensky sdíleného vlastnictví, o jehož využití se rozhoduje prostředky demokratické politiky. ODS je ve vztahu k této historické zkušenosti stranou vytěsnění, zatímco se ztotožnila s jiným aspektem „komunismu“ – budovatelským nadšením pro to, co – slovy Holanova Prvního testamentu – „nás jen slaví“.

Šantovka nepatří jen svým soukromým majitelům, stejně jako Olomouc nepatří jen Olomoučanům a Česko Čechům. Vlastnictví nikdy není ryze soukromé, už proto, že jej musí uznávat i jiní lidé než samotný majitel (absolutně soukromé vlastnictví je podobná absurdita jako soukromý jazyk). Jsou chvíle, kdy do jeho užívání mají právo mluvit všichni, protože se dotýká veřejných statků.

„Centrální orgány“, které nám prý chtějí bránit v rozvoji, jsou právě od toho, aby takovéto promlouvání celospolečenských zájmů do zájmů soukromých zajistily. Obhajoba veřejných statků se bez „centrálních orgánů“ neobejde. A to je asi důvod, proč ty orgány někomu vadí.

Stejně tak se ovšem obhajoba veřejného zájmu neobejde bez místních občanských aktivistů. Což je důvod, proč vadí také oni. A proč se jim vytýká, že tolik křičí. Oni ale musí. Ve vyšších patrech jsou hlasy zdola špatně slyšet.