Na východě Evropské unie, kousek pod bývalou rakousko-uherskou pohraniční pevností Přemyšl, končí rovina a krajina se začiná vlnit. Hranice mezi Evropskou unií (Polskem) a vnějším světem (Ukrajinou) tu zarůstá lesem a stává se nepřehlednou a těžko prostupnou - tudíž vhodnou pro pašeráky lidí.

Před pár lety jsem navštívil tamní oddělení polské pohraniční stráže, abych viděl, jak se Poláci chystají strážit vnější hranici Evropské unie. Velitel mi ukazoval zbytky rezavých věží a plotů ze sovětských časů, které v roce 1945 rozdělily tehdejší Polsko.

I mezi otrlými pohraničníky ještě rezonoval případ čečenské matky, která se snažila dostat do bezpečí Evropské unie a cestou v polském pohraničí jí zemřely vyčerpáním a zimou tři dcery. Syn v náručí přežil.

Vzpomněl jsem si na ten kraj, tvořící pro mnoho zoufalých lidí most do Evropské unie, když se v neděli zaplnilo centrum Kyjeva poté, co je v sobotu násilím ukrajinská policie vyklidila. Miliony lidí na východ od té hranice, kterou polští, estonší, lotyští, litevší, slovenští či maďarští policisté hlídají žijí lidé v naději, že jejich život bude lepší.

Jakkoli se bráním idealizování čehokoli spojeného s Evropskou unií, protestující Ukrajinci nám všem ukázali na něco, co po téměř deseti letech členství považujeme za samozřejmost: příslušnost ke společenství jistých hodnot.

Zatímco Češi ve své izolaci bez vnějších hranic Evropské unie a bez jasné vládní východní politiky sledují vývoj na Ukrajině v drtivé většině s jistým odstupem, Poláci i Slováci jsou denně konfrontováni s realitou života, byznysu, utečenců, pašeráků, zoufalců i sebevědomých jedinců. Zvláště Polsko a jeho politici se pasovali do role ukrajinských patronů v unii a krach jednání o přístupové dohodě před summitem ve Vilniusu je zasáhl zvláště citelně. A jejich sebevědomí znalců Ukrajiny nabouraly překvapivé víkendové události v Kyjevě a dalších městech.

Nejčastěji se hovoří o tom, že situace na Ukrajině je především testem tamních politických vůdců. Ale ona je i prověrkou nových členských zemí unie, zda a jak umíme naši zkušenost transformace přenést do jiných podmínek - vysvětlit její složitost západním kolegům a přesvědčit východní partnery, že bez splnění domácích úkolů to prostě nejde. Sami v tom ještě tápeme. Svědčí o tom třeba český zákon o státní službě, přijatý v roce 2002, ale stále nefunkční.

Prosazovatelé Východního partnerství v Evropské unii jsou zaskočeni. Nejdřív nebyli schopni čelit „brutálnímu“ ruskému tlaku, jak vyjednávání z kremelské strany označil švédský ministr zahraničí Carl Bildt. Teď unie čelí nebezpečí, že ve statisících ukrajinských demonstrantech vyvolala plané naděje ne neporovnatelné s těmi, které třeba rozhlasová stanice Svobodná Evropa vyvolala v Maďarech bojujících v povstání proti Sovětům v roce 1956.
Pomoc ze Západu tehdy nepřišla. Dnes je to jen o něco lepší. Může přijít, ale pouze ve formě podané ruky, návodu, jak zorganizovat svobodné volby, jak mohou vypadat zákony omezující korupci, jak může fungovat nezávislé soudnictví.

I my, postkomunističtí členové Evropské unie se k tomuto poznání sami dostáváme jen krok za krokem, bolestivě a pozvolna. Brusel, jakkoli se na něj dá vymluvit, sám nic neudělá.