Obyvatelé nejvýchodnějšího německého města, šedesátitisícového Zhořelce, mají jedno nepříliš často vyslovované přání: aby co nejdéle žil anonymní dárce, který každoročně od znovusjednocení Německa posílá městu půl milionu eur na obnovu historických památek.

Kdysi významná křižovatka obchodních cest je od konce druhé světové války rozdělena Lužickou Nisou na větší německou a menší polskou část. I jen letmý pohled na obě nábřeží naznačuje obrovský rozdíl ve zdrojích, které mají Němci a Poláci. Klíčové ale nejsou zdroje finanční.

Německá část města – podobně jako další města bývalé NDR – prožila po sjednocení v zásadě demografickou katastrofu. Z města odešla na západ za prací čtvrtina obyvatel, většinou mladších a vzdělanějších.

Onen půl milion eur od anonymního dárce představuje součást klíčové městské investice, která se nyní začíná vyplácet a přitahovat pozornost. Ve městě je 4000 památkově chráněných objektů a osmdesát procent památek je opraveno.

Dříve průmyslové město, které se zapsalo třeba do dějin vývoje fotoaparátů a kde nyní zůstaly jen dvě továrny a klinika, vsadilo svoji budoucnost na turistiku – a na důchodce.

Zhořelec měl štěstí, že se mu za druhé světové války vyhnula fronta, takže se zachovala většina historických staveb, dokládajících bohatou historii tohoto koutu Slezska. Na opravu zdejších secesních vil nebyly za socialismu peníze, takže se dochovaly a jsou nyní renovovány i s interiérem. A pětatřicet unikátních renesančních kupeckých domů nyní žádá o zapsání do seznamu světového dědictví UNESCO.

Lákání turistů na překvapivě krásné město je jedna ze strategií, jak do jinak relativně zapomenutého koutu Německa přitáhnout peníze a oživit zdejší ekonomiku.

Druhou jsou důchodci, pro něž se tu také vytváří infrastruktura a je tu laciněji. Takže odliv obyvatel se v posledních třech letech podařilo zmírnit i díky přistěhování zhruba 1500 důchodců.

Obrázek oživující se ekonomiky doplňuje Görliwood, tedy filmový průmysl, který ve zdejších (opravených) ulicích a domech nalézá čím dál větší zalíbení.

Úbytek mladých, malá porodnost a stárnutí obyvatel byla témata letošní výroční konference Česko-německého diskusního fóra, které si pro demografické téma nemohlo vybrat lepší lokalitu. Škoda jen, že se diskuse soustředily na popis čísel, nikoli na hlubší debatu o způsobech, jak se z demografické krize vymanit, což je téma nejen pro celé východní Německo, ale i pro ostatní postkomunistické státy Evropské unie.

Spolková vláda bude zítra projednávat pravidelnou roční zprávu o stavu východního Německa, z níž by se dalo ledasco odvodit i pro Česko či pro Polsko. Podle prvních informací dochází ke stejným závěrům jako informovaný návštěvník Zhořelce: odliv lidí na západ víceméně skončil, východ se „reindustrializuje" a pracovní síla na východě Německa patří kvalifikací a průžností k nejlepším na světě.

Německý postkomunismus má oproti tomu českému či polskému ovšem kromě finančního zázemí západních spolkových zemí jednu nespornou výhodu: možnost jednoduše přenést západní metody, organizaci, způsob rozhodování, management soukromých podniků i veřejné správy. To vše doplněné lidmi, kteří mají zkušenost v tom samém jazyce a kultuře.

Při možnostech, jaké nabízejí evropské fondy, otevřené hranice a společný evropský trh, stačí k nastartování rozvoje a optimističtějšímu pohledu na budoucnost vlastně jen málo: schopný management veřejné správy. Z polského břehu Lužické Nisy – a vlastně z celého postkomunistického světa – je tak pohled na novotou zářící staré město na německé straně spíš smutný pohled.