Jen ve třech případech z osmi možných se do druhého kola přímých voleb županů - českého ekvivalentu hejtmana - dostali kandidáti standardních pravicových stran v nedělních slovenských regionálních volbách. A pouze v Bratislavě, tradiční pravicové baště, má jejich kandidát opravdovou šanci na zvolení - respektive mu o 1,6 procenta unikla výhra v prvním kole.

Rozdrobenost, neschopnost nabídnout nové, neokoukané tváře jsou vlastně jen vnějším projevem krize tradiční občanské pravice. K těmto projevům je možné připočítat i poměrně nečekaný úspěch nacionalistického extremisty Mariana Kotleby, který postoupil do druhého kola volby v banskobystrickém kraji, kde třeba kdysi vládní a silná strana Mikuláše Dzurindy SDKÚ-DS zcela nepochopitelně nasadila skandály ověnčeného exministra sociálních věcí Ľubomíra Kaníka. Ten má jako spoluautor nepopulárních reforem pověst člověka bez sociálního cítění, takže o jeho osudu bylo z hlediska voličů rozhodnuto vlastně předem.

"Někteří z těchto kandidátů neměli podporu ani ve stranách, odkud šli," shrnul ve slovenských HN neúspěch pravice Ján Baranek z agentury Polis.

Slovenský vládní Směr-sociální demokracie tak bude nejspíš ovládat sedm z osmi krajů, což podle očekávání za dva týdny potvrdí druhé kolo voleb. Dominance premiéra Roberta Fica a jeho strany tak bude ještě více připomínat postavení Viktora Orbána v Maďarsku - s tím rozdílem, že Orbán nezvažuje kandidaturu na prezidenta.

Slovenské volby tak provokují k otázce, jaká je budoucnost pravice v postkomunistické střední Evropě. Postup Mariana Kotleby je možné považovat za součást celoevropského protestního hlasování a posilování extremistů.
Liberální i konzervativní strany jsou ale bité, když vedle Slovenska postavíme i Česko, nebo tápou jakou v Polsku. Maďarsko je svého druhu výjimkou, protože Orbán pod křídla Fideszu sjednotil téměř veškerou pravici, dal jí národně populistické barvy a nabídl ji podíl na moci výměnou za v podstatě bezpodmínečnou loajalitu.

Taková "maďarská cesta" se v tuto chvíli zdá být jediný recept na budoucí volební vítězství. To by ale liberálně-pravicové strany z definice nesměly být pytle individualistických blech, které se k moci v prvním dvacetiletí postkomunismu svezly na hladu po politické alternativě vůči socialistickému kolektivismu.

Ale z pohledu voličů se nyní zdá, že se jako správci věcí veřejných a tvůrci veřejné politiky příliš neosvědčily. Takže je třeba se podívat opět doleva - anebo hledat třetí cestu, kterou svým způsobem reprezentuje právě Viktor Orbán nebo Jaroslaw Kaczyński, který by se svému mladšímu maďarskému kolegovi tak chtěl podobat. V Česku je výrazem tohoto hledání napravo volební úspěch Andreje Babiše, o jehož hodnotách a ideologickém zakotvení lze vést dlouhé hodiny polemiky, které nemohou mít jasný závěr.

Zastánci postpolitiky, reálpolitiky a dalších politik s adjektivem mohou namítnout, že ideologické rozdíly se setřely a rozdíl mezi pravicí a levicí je dnes hlavně rétorický. Nicméně, pořád ještě lze nalézt rozdílné názory na míru zdanění nebo výši sociálních dávek.

Především se ale z politického diskursu vytratila debata o svobodě a zodpovědnosti, tak důležitá na počátku postkomunismu jako prvek výrazně odlišující nově se tvořící stranické systémy od předchozí vlády jedné strany. Voliči se dnes uprostřed hospodářské krize rozhodují spíš podle stavu peněženky než podle abstraktních idejí a dlouhodobých vizí.

Pohled do budoucna s horizontem delším než čtyři roky vlastně strany ani nenabízejí. A volič by jim alespoň ve střední Evropě vlastně nemohl příliš věřit poté, co třeba udělaly (hlavně pravicové) strany s důchodovými reformami v Maďarsku, Polsku, Česku a na Slovensku. A to už nemluvíme o různých korupčně-finančně-lobbystických skandálech.
Hlavním problémem politické pravice ve střední Evropě je tak nikoli rozdrobenost nebo špatná personální politika, jak se po nedělních župních volbách domnívá řada slovenských komentátorů, ale především ztráta důvěryhodnosti. To je klíčová součást sociálního kapitálu, který se buduje těžko a dlouho, ale ztrácí se snadno a rychle.

Každý rodič i pedagog ví, že zkušenost jako výuková metoda je nejefektivnější. Pro vyváženost vývoje celé střední Evropy lze snad doufat, že politici hlásící se k pravici budou nyní dobrými žáky.