Nudíte se? Dívejte se na „Ústřičnickou televizi.” Dovedete si představit, jak asi vypadá život mořského ptáka ústřičníka velikého v severním Norsku? Je to takové pomalé drama, plné různých nástrah a predátorů. Až z toho člověka zamrazí, když se námaha se sezením na vejcích nakonec ukáže jako marná a mláďata se nevylíhnou.
Nebo byste si raději dali 18hodinové zahájení sezóny lovu říčních lososů? Toto všechno a ještě ledacos dalšího pro ukojení vaší zvědovosti zachytila skrytá kamera.
Snad největší terno zatím bylo odvysílání několika dílů v rámci konceptu tzv. „pomalé televize,“ či „televize minutu po minutě.“ O jízdě vlakem a plavbě lodí jsem se rozepsal v jiném článku na tomto blogu, pak následoval 12hodinový Národní večer palivového dříví s postupným hořením všelijak doutnajícího dříví během rozdávání rad, jak, čím a proč topit.
Jaké dříví je vhodné na topení, jak zní praskání smrkového dříví, jakou technikou a jakými nářadím se dříví kácí, nakládá a rovná, jak jej sušit a přikládat a co to pro seveřany znamená, to všechno se dívací dozvěděli během dvanácti hodin za vydatné pomoci rozhovorů s odborníky.
Zkrátka přesným seknutím sekerou se spojí příjemné s užitečným a snaží se vystihnout a literárně zevrubně a hluboce rozebrat samotnou duši palivového dříví. Úspěch programu byl následován úspěchem vášnivě napsané praktické a humorné knihy Nora Larse Myttinga na tentýž námět, která byla přeložena do několika jazyků a jako sekera se zasekla do norské duše, jež má nejen ke dříví a pletení téměř zbožný vztah.
Protože pak se dostalo na ovečku Guri, jejíž rouno se v přímém přenosu stříhalo a zpracovávalo, než se z něj upletl svetr. Australský rekord pletení činící čtyři hodiny 51 minut v průběhu 12hodinového programu sice pokořen nebyl, zato vám toho naložili hodně ze světa pletení v současnosti i historicky. Nechybělo předvádění technik, vzorů, vše za počítání ok a příznačného cinkání jehel. Dva komentátoři se snažili zprostředkovat kouzla pletení divákům po celém světě. Sama vedoucí produkce ale plést neumí, zato podle svých slov dokáže velmi květnatě a záživně o pletení hovořit.
Norové jsou na tuto vlnu naladěni. Téma a koncept brnká na nejednu citlivou strunu jinak uvážlivé, odměřené norské duše, jež se tak ráda do něčeho ponoří a pokud ano, tak zcela. Jinak se stěží dá vysvětlit fakt, že Národní večer pletení shlédl přes milion Norů, tedy stejný počet diváků jako u programu o palivovém dříví. Na déle než 134hodinovou plavbu lodí se dívalo přes tři miliony lidí. Bezpočet dalších tyto a další programy budou sledovat zpětně prostřednictvím Internetu, nebo v podobě nahrávky, poněvadž v ony večery byli třeba na cestě na chatu.
Po předchozích úspěších v Norsku jsou očekávání mnoha zahraničních médií vysoká a usilují o koncept pomalé televize. Americký list Wall Street Journal dokonce žádala o výhradní právo na zprávu o programu Národní večer pletení.
Jedna blogerka psala, že „nudná norská televize je vaší novou závislostí (posedlostí).“ Zvláštní svěží nápady norské televize jsou prý opakem té televize, jakou si vybírají ostatní. V tom je norská televize natolik pozadu, že trendy ostatních předběhne. Na konceptu „avantgardního anti-TV“ dotaženého ke krajním důsledkům je prý něco rebelsky drzého a zároveň exotického a napínavého.
Zároveň nelze opomenout posměšné šťouchání kritiků. Např. v souvislosti s Národním večerem palivového dříví, kdy Američané objevili nepopíratelně zvláštní a poněkud nehmatatelné, byť osobité zvyklosti Norů.
Nechali se překvapit tím, čím tráví řada Norů svůj čas se zájmem, jako kdyby se jednalo o jakýsi prainstinkt, jenž přežívá ve světě, kde se najdou i další lidé na druhé straně zeměkoule, kteří také tajně přemýšleli způsobem: „prosíme, zastavte svět, chceme vystoupit.“
Norové takovými nápady pomyslně řečeno položili své hlavy na špalek na štípání dříví a čelí útokům kritiků. Ale útoky ať příjdou. Jsme na to hrdí, nehodláme na tom nic měnit ani se za to omlouvat. Všechno na jedno brdo, jen to ne. Co je více bezmozkovité, či co víc oblbuje: Pomalá televize, či její konkurence?
Podstata pletení a štípání a topení dřívím podle odborníků tkví v prastaré tradici: snaze Norů o soběstačnost, pohodu, jistotu, péči a nadchnutí se pro něco, či někoho u pletiva či krbu, příp. komína. A k tomu ještě ta mentální hygiena, o niž se takové programy postarají.
Další pomstou těch, jež nemohou vystát další a další výtvory konceptu reality TV založeného na psychologii televizního trhu je „Typisk deg,“ česky „To jsi celý ty“ - zábavný populárně vědecký program státní TV, jenž si posvítí na jevy jako ochotu lhát a také např. štěstí, empatii a rozum.
Tyto a další programy v podobném duchu jsou vyvažovány pojetím komerční televize o tom, jak se odlišovat. Tak například na komerčních kanálech najdete:
Kanál TVNorge uvádí pořad „Gøy på landet,” česky „Sranda na venkově,” ve které 25 nezadaných dívek a žen, jež mají města plné zuby, projede společně Norskem autobusem a zastaví se v 11 osadách ohrožených odlidněním. V každé z těchto osad se dostaví tři mládenci, kteří udělají vše, aby dívky a ženy okouzlili. Pak se dívky individuálně rozhodnou, zda v osadě zůstanou či pojedou autobusem dále.
Několik pořadů komerčních TV je věnováno přežívání v přírodě, často v exotičtějších krajích, se známým honem za slávou a cenami, zatímco se řeší úkoly, vč. úkolů a objížděk za trest, kvůli jejichž nesplnění mohou být účastníci vyřazení. Nejsledovanějším je pořad s názvem „71 stupňů na sever“ kanálu TVNorge, kde účastníci různými způsoby za každého počasí absolvují po etapách celé Norsko z nejjižnějšího cípu po Severní mys.
Jednou z odpovědí je pořad norské veřejnoprávní televize z díla dobrodruha Larse Monsena „Ingen grenser,“ česky „Bez hranic“, kde sledujeme tělesně postižené lidi dokazující, že se umí odvázat a nejsou žádné hranice. S co nejmenší pomocí realizují své sny. Podobný je program „Tangerudbakken“ kanálu TVNorge, kde se mentálně postižení lidé bez předchozích zkušeností pod odborným vedením plachtí po norském pobřeží. Svědčí o tom, že národní svéráz může být založen také na jednotě mezi obyvateli a klimaticky a zeměpisně náročnou zemí.
Je řada těch, jež by se raději dívali na 18 hodin třeba schnutí barvy, než hodinu komerčních pořadů a reklamy minutu po minutě. Jiní ale upozorňují na své platby a poplatky veřejnoprávní televizi, které státní kanál takto protopí společně s tím svým palivovým dřívím. Co bude následovat? Uvidíme někdy „Od semínka až po palivové dříví minutu po minutě?“ Pořad, jenž do důchodu nestihnete dokončit, jelikož musí být pro svoji vleklost zděděn další generací?
Mohlo by se to točit někde jinde než v Norsku?
