Od pádu komunismu volili Bulhaři parlament celkem osmkrát. Jejich zoufalství při hledání někoho, kdo dá zemi dohromady, vyjadřují volební výsledky poměrně jednoznačně. Poté, co se v devadesátých letech spálili s různými uskupeními pravicových sil (jedno mělo dokonce zkratku ODS), se exkomunisté střídaly u moci s dvěma pravicově populistickými formacemi - Národním hnutím Simeon II. , v jehož čele stojí bývalý car, a Občané za evropský rozvoj (GERB), které vede bývalý komunistický bodyguard a policejní generál.

V Česku jsme neměli cara a policejní generálové tu netouží po kariéře v politice. Jinak ale výsledky českých parlamentních voleb nabízejí v postkomunistickém prostoru řadu paralel. Jinými slovy, Češi v tom zoufalství nad tím, kdo a jak by jim měl vládnout, nejsou rozhodně sami. A bulharský příklad je zajímavý a varovný zároveň, protože Bulharsko se ocitlo v roli nejchudší a nejhůře spravované členské země Evropské unie, kde od letošního léta tisíce lidí protestují na náměstích každý den proti politickému systému a politické elitě jako takové. Mají oprávněný a Čechům blízký pocit, že politika a správa země se stala rukojmím organizovaného zločinu. Jen to pověstné světélko na konci tunelu jim chybí.

Roli okrajové, extrémní, avšak parlamentní strany hraje v Bulharsku uskupení Ataka, tedy Útok, proslulé svými protiromskými postoji.  V Česku se zdá, že máme místo toho Úsvit přímé demokracie, kterému chybí oproti bulharské straně důraz na opětné znárodnění podniků. V Bulharsku měli kdysi v parlamentu přímo podnikatelskou stranu. V Česku jsme o krok dál, tady si jednotliví podnikatelé strany tvoří a platí sami. Jen komunisté se v Bulharsku přejmenovali na socialisty a kupodivu hrají roli stabilizační a proevropskou.

Ale nejen Bulharsko může poskytnout Česku náměty ke srovnávací studii. Extremisty mají v parlamentu i v Maďarsku. Xenofobní a ultranacionalistický Jobbik je tak důležitou silou, až tlačí premiéra Viktora Orbána a další představitele vládní strany Fidesz k "neuváženým" výrokům, které si v Bruselu někdy vykládají jako maďarské pohrdání obecnými evropskými normami.

Slovensko zase ukázalo, že nejbohatší byznysmeni mohou mít vlastní stranu, aniž se vystavují potupě a nutnosti svést přímo volební souboj či účastnit se televizních debat jako Andrej Babiš. Najali si totiž zručeného politického manažera Roberta Fica, který akciovou společnost Směr-sociální demokracie dotlačil do pozice absolutního hegemona politické scény a který své pravicové soupeře nechal uvařit ve vlastní šťávě. Politická strana jako podnikatelský subjekt, který v podstatě bez kontroly rozděluje státní zakázky, je jen českým snem, který se rozplynul s rozpadem Věcí veřejných. Tedy zatím.

A pokud jde o roli prezidenta, přímo zvoleného a ze dřívějška proslulého svojí "nesystémovostí", tak stojí za to se podívat do Rumunska. Tamní hlava státu Traian Basescu, bývalý námořní kapitán a člen komunistické strany, rozhodně netrpí skromností, rád se poslouchá a poučuje jiné. V roce 2004 vyhrál volby o necelá tři procenta, ale později se choval tak, jako by byl téměř neomezeným vládcem, což ho stálo popularitu i politickou podporu pro vládu jeho strany. V roce 2009 vyhrál volby podruhé, mezitím přežil jeden pokus o odvolání, dalšímu čelil loni.

Stal se terčem hněvu občanů kvůli utahování opasků v krizi. Ale je i obětí svého stylu. Basescu urážel své oponenty i s narážkami na jejich etnický původ (arménský ministr financí se s ním soudil), o rumunských školách prohlásil, že "produkují idioty", některé novináře, kteří ho kritizovali, označil za - volně přeloženo - "teplouše", což v očích rumunské společnosti představuje mezi muži jednu z nevyšších urážek.

Po loňském referendu, kdy se ho nepodařilo odvolat, a parlamentních volbách, kde jeho strana propadla, se už ale krotí. Se svým úhlavním nepřítelem, premiérem a šéfem sociálních demokratů Victorem Pontou podepsal "rámcovou smlouvu", která by měla zaručit hladkou spolupráci státních institucí.

Nechci tím nijak naznačit, že se česká politika po uplynulém víkendu posunula směrem k Balkánu. Balkánské či - chcete-li orientální - rysy měla po roce 1989 vždy. Ale doposud se tak nějak zdálo, že se jich zbavuje či přinejmenším zbavit chce. Ale i letmý pohled na ostatní postkomunistické členské státy Evropské unie naznačuje, že místo zpevňování a vylepšování cesty na politický Západ se ve střední Evropě díváme, jestli se nedá opět začít brodit bažinami na Východ.