Viktor Orbán by z toho srovnání asi nebyl nadšený. Ale v některých aspektech jeho politika připomíná latinskoamerické levicové vládce, spravující své země v duchu klasického učebnicového populismu.

Orbánův kabinet ve svém tažení za levnou energii pro maďarské domácnosti dosáhl minulý týden dalšího úspěchu: parlament, kde má jeho strana Fidesz dvoutřetinovou většinu, nařídil snížit ceny plynu, elektřiny a ústředního topení o v průměru 11,1 procenta s platností od 1. listopadu. Spolu s desetiprocentním snížením prosazeným na počátku letošního roku tak budou mít maďarské domácnosti v této topné sezoně o dvacet procent nižší účty než loni.

Orbánova dřívější vyjádření o tom, že dodavatelé energií a dalších veřejných služeb by měly být v budoucnu neziskové společnosti, ho při hledání obdobných paralel staví na roveň levicových latinskoamerických politiků, kteří místo kvalitní vlastní vlády hledají zástupné problémy a viníky čehokoli doma špatného nikoli ve vlastních řadách, ale venku.

Otázka kvality domácího vládnutí místních politiků je zatlačena do pozadí a místo toho se voličům servíruje zástupný problém, který se ale dotýká peněženky každého. Takže na něj voliči slyší, i když jim nenabízí odpověď na podstatné otázky a odklání pozornost jinam.

Od státu do soukromých rukou a zase zpátky

Latinská Amerika prožila od osmdesátých let pravicovou vlnu privatizací a velkých debat o tom, co všechno z veřejných služeb je možné prodat či dlouhodobě pronajmout soukromým společnostem, většinou ze zahraničí.

Zjednodušeně řečeno, na jedné straně byla dlouhodobě zanedbaná infrastruktura, do které musely soukromé společnosti investovat a tím pádem potřebovaly zvýšit ceny. Na druhé straně to byly a mnohdy stále jsou země teprve se odrážející ode dna chudoby s velkým podílem chudých a neplatičů. Nabídka relatvině levných veřejných služeb pro ně byla jedním z mála ulehčení jejich tíživé situace.

V Latinské Americe se v devadesátých letech debatovalo o tom, kam až může privatizace zajít, zatímco v čerstvě postkomunistické střední a východní Evropě se privatizovalo, co se dalo. Pak přišla do Latinské Ameriky vlna levicových vládců a opět se vlády pevnou rukou chopil stát. V Argentině se vrátily do rukou státu poštovní služby, vodovody v hlavním městě Buenos Aires či plynařská společnost Metrogas. Podobně si do státních rukou vrátil po svém zvolení v roce 2006 bolivijský prezident Evo Morales elektrického operátora a největší a nejdůležitější hydroelektrárnu, plynařský průmysl a telekomunikačního operátora.

„Proti maďarským rodinám"

Návrat firem veřejných služeb do rukou státu není rozhodně vynálezem Viktora Orbána. Rétorika maďarských vládních představitelů je ale hodně podobná té levicově latinskoamerické. V jejich podání privatizace v devadesátých letech v Maďarsku neproběhla úplně transparentně. A navíc, zahraniční firmy vydělaly už v Maďarsku dost. Argumentace příliš nebere ohled na investice, na dlouhodobou stabilitu ekonomického prostředí, nebo celkový rámec evropského právního prostředí.

Pro zahraniční publikum však Viktor Orbán a jeho ministři už poněkud ubrali plyn z počátku svého vládního období po drtivém vítězství ve volbách v roce 2010. Ale doma si neodpustí poznámky o kolonialistech, kteří si už nahrabali dost.

Poskytovatelé energie podle premiéra neříkají pravdu, když tvrdí, že jsou ve ztrátě. „Tyto firmy spojily své síly proti maďarským rodinám, obrátily se na soud a spolupracují proti těm, kteří si těžce vydělávají na živobytí. Tyto firmy z nás žijí. Od privatizace vydělaly miliardy forintů zisků,“ řekl například rozezlený Orbán letos v březnu ve svém pravidelném rozhlasovém rozhovoru, když soud první instance odmítl první vládou nařízené snížení cen energií o deset procent. „Chceme spolupracovat. Ale pokud oni s námi spolupracovat nebudou, tak silou prosadíme další snížení tarifů pod průměr Evropské unie.“

Z volebně mocenského hlediska je tento Orbánův postoj pochopitelný. Fidesz svádí souboj o hlasy voličů s extremistickým Jobbikem, jehož ekonomická politika by nejraději viděla návrat do časů, kdy se doma vyrobilo všechno od špendlíku po lokomotivu. A všechno nemaďarské je tudíž špatné a ekonomika je podle Jobbiku i mnoha členů Fideszu řízena ze zahraničí s cílem Maďarsko a jeho obyvatele co nejvíce ožebračit.

Nicméně, maďarská ekonomika - v krizi, se zmraženou domácí poptávkou a zadluženými firmami i obyvateli - je nyní závislá na přílivu peněz ze zahraničí. Orbán uzavírá „strategické dohody“ s různými investory především v automobilovém průmyslu. Ale hlavně v soukromých rozhovorech je slyšet, že i ti, kdo takové dohody podepsali jsou v Maďarsku už dost nevrlí. A nejvíce v regulovaných odvětvích, v energetice a bankovnictví. Banky nyní kromě speciálních daní musejí řešit vládou nařízenou přeměnu hypoték v devizách na půjčky ve forintech.

Teď se zase pozornost upřela na energetiku. Nová maďarská energetická regulace nejen nařizuje snížení cen, ale zároveň zakazuje distribučním plynařským firmám zaúčtovávat si do nákladů a pak promítat do cen distribuční ztráty. To podle nich znamená ztrátu dalších deseti až dvaceti procent, tedy minus zhruba 13 miliard forintů ročně. „Není to úprava tarifů, je to příprava pro znárodnění plynařských distribučních firem,“ citoval server Index.hu několik zástupců distribučních firem. Největší podíl na maďarském trhu distribuce elektřiny a plynu mají německé firmy RWE, E.ON a EnBW a francouzské EDF a GDF Suez.

Logika závislosti na ruském plynu

Nicméně, z pohledu (jakéhokoli) vládce Maďarska, postiženého domácí i evropskou hospodářskou krizí, má Orbánův postup logiku, jejímž vrcholem je udržení se u moci pomocí dalšího vítězství ve volbách, plánovaných na jaro příštího roku. Pro pochopení této logiky je třeba se podívat na strukturu výdajů maďarských domácností a na to, čím topí.

Především, maďarské domácnosti jsou ve srovnání s jinými evropskými zeměmi extrémně závislé na topení plynem, který vyhřívá 76 procent domácností (pro srovnání, v Česku se plynem vytápí 34,4 % domácností). Proto je celkem logické, že se vláda zaměřila na cenu plynu pro domácnosti a že od E.ON odkoupila plynové zásobníky. Ty jsou kvůli dosavadnímu nedostatku alternativních způsobů dodávek hlavním řešením pro případné výpadky v dodávkách plynu z Ruska. Osmdesát procent maďarské spotřeby plynu pokrývá surovina z Ruska.

Kolem tohoto obchodu se vznáší podezření, že kupní cena byla příliš vysoká. Podle opozičních socialistů byla cena zásobníků ve výši zhruba 870 milionů eur třikrát vyšší než tržní hodnota. Mluvčí vládní strany Fidesz Gabriella Selmeczi ale obhajovala odkup zásobníků jako důležitý faktor pro celkové snížení cen plynu. Ale to je v tuto chvíli jen vedlejší kapitola.

Od roku 1997 cena energií v Maďarsku stoupá. Podle studie nevládní organizace Energia Klub z ledna 2012 dává maďarská domácnost v průměru dvacet procent svého příjmu na pokrytí nákladů na energie. Pro srovnání, v Německu je to třeba šest procent. Pokud by se za ty, kteří trpí „energetickou chudobou“ považovaly domácnosti, které vydávají víc, než je dvacet procent, tak jde o 37 až 40 %, tedy 1,4 až 1,5 milionu maďarských domácností. A to už není marginální podíl voličů.

Podle závěrů studie se municipality a vláda obecně soustřeďují na to, aby dávaly podporu ve formě sociálních benefitů, protože lidé si nemohou – i kvůli obavám bank, na které tlačí stát (viz výše) - půjčovat třeba na zateplení. Takže nelze čekat investice jako česká „zelená úsporám“, které by mimo jiné pomohly nastartovat ekonomiku, stavebnictví a další obory a vytvořily pracovní příležitosti.

Ale dát lidem peníze na ruku, nebo – jak to dělá vláda – nařídit dodavatelům snížit ceny, je politicky i administrativně jednodušší a odpovídá celkovému státně dirigistickému přístupu Orbánovy vlády. A dá se také mnohem lépe prodat ve volbách.

Maďaři jsou tradičně podezřívaví vůči cizincům a v době krize, vybuzeni dosavadní rétorikou Orbánovy vlády, se prostě zahraniční společnost – bez ohledu na podíl investic a zisků, bez ohledu na to, jestli služba funguje dobře nebo špatně – může stát velmi dobrým terčem frustrace. To je tedy podobný rys jako od konce devadesátých let v Latinské Americe.

Nápad, aby veřejné služby zajišťovaly neziskové společnosti, je už logickým vyústěním populistické ekonomické politiky, kterou Viktor Orbán a jeho ministři tak dobře zvládli. Jako by se učili u zakladatelů moderního populismu v Latinské Americe.