"Když jsem dostal v debatě otázku, co si myslím o stavbě mešit v Česku, vyhnul jsem se odpovědi. Ne že bych odpovědět neuměl, ale odvádí to pozornost od podstatných věcí. Jsou tady reálná nebezpečí: od toho, že se komunisté budou podílet na vládě..."
Martin Bursík
Stalo už se zvykem vidět Českou republiku jako postkomunistickou, to jest zemi, která na ruinách starého systému buduje nový správný systém západního střihu. Protože téměř všechny paradoxy tohoto pojetí trefně popsal Boris Buden v Konci postkomunismu, zaměřme se na naší aktuální předvolební situaci. Tu dobře ilustruje Bursíkův výrok, který by jestě podepsal nejeden z našich politiků.
Ten výrok dobře ukazuje krizi relevance a nevěcnost naší politiky. Zvyšující se migrace a s tím spojená potřeba kulturní a náboženské tolerance (lidskoprávní agenda, podobně jako Tibet), to je nepodstatné. To je myslet budoucí. Avšak působení výstředního trpaslíka mezi evropskými komunistickými stranami, to je podstatné. Tolik k relevanci. Nevěcnost se bohužel v ČR týká obojího, neboť otázka mešit je u nás symbolem strachu z migrace, stejně jako účast KSČM ve vládě je symbolizována návratem gulagů.
Přitom je návrat gulagů nemožný bez spolupráce většiny obyvatelstva. Vítězství jakékoliv politické strany toto nemůže automaticky přinést. Stejně jako jeden prezident nemůže vyvést Českou republiku ani do Evropy, ani do Ruska. Iracionální strach z toho, "že nás někdo někam", "že nám někdo něco", to je to, čemu Jan Simkanič říká velmi přesně "české nesvědomí". Nikdy ne my, to ti druzí. My jsme o komunismus nestáli, přivezli jej na tancích apod. Co se opravdu může stát, vyhraje-li volby tzv. levice, je demaskování komunismu a jeho antikomunistického dvojčete. Nejspíše zjistíme, že nic z toho se nekoná. A jestli nás opravdu uchvátí komunisté posílení hradem řízeným z kremlu, jak jsme strašeni? Výtečná příležitost pro statečný antikomunismus. Uvidíme, zda se ta léta rétorického výcviku zúročí.
Žádní druzí, tedy ani američtí či ruští poradci, nám neordinují volební kampaň. Z prostého důvodu - kdo chce vyhrát volby, těžko může jít proti lidem. Pokud lidé nebudou slyšet na vyhýbavé odpovědi na podstatné otázky, tak politikům nezbyde než odpovídat. Krok číslo jedna k takové diskusi je nenechat se vystrašit. Zatímco si tady hrajeme na strašení návratem minulosti, za hranicemi naši země je také skutečný svět se svými budoucími problémy, o kterých je ještě čas racionálně diskutovat. Dejme najevo, že o to stojíme. Bez obav.
