Světy squattingu proti stereotypu
Předem zklamu toho, kdo čeká obvinění či obhajobu squatterů jako nějaké bandy nemytých, nezaměstnaných a vůbec nepřizpůsobivých lidí. Nic takového v ČR neexistuje, leda jako stereotyp. Tak jako jinde a tak jako v jiných skupinách, squatting není jen jeden stereotypní svět, ale spíše mozaika světů. Empiricky (dlouholeté zúčastněné pozorování) to ve francouzském prostředí popisuje Florence Bouillon v knize Les Mondes du Squat (Světy squattingu), ve které zkoumá životní styl a motivace squatterů.
Nejprve ten svět, který u nás nemáme, ale který je světově největší: squatting jako jediné řešení dostupnosti bydlení. Když si hledáte cokoliv o squattingu v odborných databázích, velmi rychle najdete velké množství článků o Latinské Americe a částech Afriky. Pro člověka žijícího v rozšířené představě, že squatting je puberťácký úlet, ze kterého squattery vyléči práce a rodina, je čtení takových článků překvapením. Totiž, ve favelas a bidonvilles žijí lidé s mainstreamovými hodnotami, dokonce (!) chodí do práce, aby z hliněné chatrče udělali "permanent structure", což zase na nějakou dobu odrazí čekající buldozery. V komparativní studii o squatech pak můžete číst o indikátorech typu počet osob na WC, výskyt nemocí, existence odpadového systému apod. To píši proto, abychom si uvědomili, kam až může situace v oblasti bydlení dojít. Buďme tedy rádi, že u nás převládá "squatting volbou". V Evropě je díky instituci sociálního státu tento svět z hlediska počtu spíše výjimkou. Ale nestačí nám jedna rodina, která nedobrovolně squatuje, aby to byl naléhavý problém?
Squatting jako evropský protest proti neodpovědnému kapitálu
Evropský squatting má tradici založenou na konceptu Right to the City (filosof Henri Lefebvre, sociolog Manuel Castells) a protestu proti spekulacím (geograf David Harvey). Right to the City (právo na město) je jedním z rámců současného lokálního aktivismu. A to jak v teorii, tak v praxi. V původní verzi tematizuje odcizení občana (citoyen), který je nucen žít v prostoru, který sám neutváří. Místo toho, aby občan participoval na tvorbě městského prostoru, je tento především produktem kapitálu. Pro kapitál, píše Lefebvre, je výhodnější spíše než specifické prostory podporovat prostory homogenní, zglajchšaltované, sériové. Nutno dodat, že původní Lefebvrova verze má stejný odpor ke státní výstavbě (zejména panelová sídliště). Pro kapitál je důležitá směnná hodnota prostoru, pro občany jeho hodnota užitná. Podle Lefebvra je squatting příznakem "rozporů kapitálu", jejichž produktem je "městská revoluce", která je znovudobytím práva na město.
Právě rozpor mezi užitnou a směnnou hodnotou je dobře patrný v mechanismu spekulace. Velmi názorným příkladem byla Paříž na přelomu 19. a 20. století, kde pod okny prázdných "spekulantských" bytů rapidně narůstal problém bezdomovectví do takové míry, že tento rozpor byl zjevný. Zčásti byl tento protest opřen o proudhonovskou tezi "vlastnictví je krádež", ale existuje i verze vycházející z ikony ekonomického liberalismu Johna Locka. Autor, jenž stát přirovnává k nočnímu hlídači, napsal v Druhém pojednání také kapitolu o vlastnictví. Pro většinu zastánců laisser-faire jsou překvapivé dva názory. První je, že svět máme daný od Boha a patří všem. Jediné, co vlastníme sami, je naše práce. Pokud tedy vezmeme něco, co máme od Boha a spojíme to s vlastní prací, můžeme to nárokovat (což mimochodem problematizuje dědictví, restituce a privatizaci). Ale pozor, a to je druhá teze, jen do té míry, do jaké to užíváme. Locke doslova píše, že majetek nám nesmí hnít. Pokud tedy někdo vlastní nemovitost, kterou nechává rozpadat, podle toho, co píše Locke, na ni ztrácí právo. Lockova etická doktrína je jasná: majetek zavazuje.
Kapitalistické nectnosti
Člověk musí dnes až s rozpaky sledovat, jak moderní ekonomové přicházejí s tím, že dobro a zlo, tedy etika s ekonomikou souvisí. Překvapení: bylo tomu tak vždy, to jen v ČR jsme to zkoušeli vymazat. Proto budí překvapení teze Johna Locka, proto je převapen každý student dějin ekonomie když opravdu nahlédne do Adama Smithe. Proto dnes vypadá nepochopitelně to, že Václav Bělohradský na začátku devadesátých let vydal knihu Kapitalismus a občanské ctnosti. Připomeňme si, jak ony ctnosti vypadaly a jaký byl portrét kapitalismu v Evropě. V první řadě spořivost, šetrnost a askeze, jen tak je možno budovat kapitál. Odtud také etika dědictví, které bylo jinak feudálním výmyslem – pomalé budování kapitálu, rozvoj firmy, to je věc na generace. Zadruhé, racionalita a kázeň. Pokud hospodařím svými penězi, nutí mě to k rozumu. Nemohu třeba svůj zisk půjčit někomu, o kom vím, že mi jej nevrátí. Má vlastní práce mě zavazuje k odpovědnosti věřitele. A konečně, můj majetek je mou vizitkou – vlastnit něco, co chátrá, to vzbuzuje nedůvěru mých zákazníků, partnerů či věřitelů.
Jistě, dnes to vypadá směšně a dá se snadno doložit, že i ve své době byl tento přístup spíše výjimkou než pravidlem. Symbolickou poslední ránu tomuto příběhu zasadila současná ekonomická krize. Dobře to ukazuje Joseph Stiglitz na prvních stránkách knihy Freefall: Free Markets and the Sinking of Global Economy. Totiž, dát hypotéku někomu, kdo nemá práci, příjem ani majtek (NINJA mortgages), to je morální hazard. Pomátli se však jednotlivci? Ne, pokud systém založíte na řízení, kde je čtvrtletně hodnocen krátkodobý zisk, extrémní tlak na konkurenci a zároveň žádná korporátní odpovědnost, je těžké se nepřizpůsobit, pokud chcete obstát. Vrcholem cynické neodpovědnosti je, že to celkem bez řečí celé zaplatí stát. Pochopitelně, Joseph Stiglitz popisuje situaci v USA, ale taky dobře ví, že export této nové etiky do ČR se "povedl" a stojí v základech nejednoho domu v ČR, včetně toho na Pohořelci.
Squatting jako připomínka budování kapitalismu v ČR
Výše zmíněný ekonom je totiž soustavným kritikem toho, jak jmenovitě Václav Klaus hájil a zaváděl transformaci v naší zemi. Programový útěk před právníky ne náhodou přinesl pohádkové zisky jedincům a "nenulové náklady" na transformaci přenechal kolektivu, resp. státu. V současném systému je nevyužití takové investiční příležitosti doslova trestuhodné, neboť cílem firem je vytvářet zisk svým akcionářům. Spekulovat s takto nízkým rizikem je lákavé, proto se mluví o "kasino kapitalismu".
Toto všechno již bylo z odborné literatury velmi dobře známo v dobách, kdy naše země řešila, jak budovat kapitalismus bez kapitalistů. Lubomír Mlčoch o tom podal svědectví v knize Zastřená vize ekonomické transformace. Pro rozvoj kasino kapitalismu jsou podstatné dvě věci: transformace byla obrovským přesunem vlastnictví (včetně etablování jeho nových forem) a systematická netransparentnost (symbolem jsou nezaknihované akcie na majitele). V takových podmínkách ještě přidejme průběh procesů privatizace a restituce, které byly legitimizovány tím, že stát je špatný vlastník, a tak je třeba důvěřovat kapitalistickým ctnostem. Jenomže v podmínkách nedohledatelnosti vlastníka a nevymahatelnosti práva majetek nezavazuje, a to také proto, že není kryt prací vlastníka. Byla to osudová domýšlivost.
