Pro mnoho ekonomických publicistů se stalo zálibou vymýšlení co nejtrefnějších metafor pro oslabenou českou ekonomiku. Z pera Jana Macháčka se tak dočítáme, že výsledky hospodářské politiky pravicové koalice byly zkrátka a jednoduše "otřesné". Domnívám se, že uvedené závěry jsou nepřesné, neúplné a nezbytně zjednodušující. To pak může v nejhorším případě vyústit v nepochopení skutečných problémů České republiky a následně chybné nastavení fiskální politiky.

Jednoznačné odsouzení fiskální politiky pravicové koalice je nepřesné proto, že politika škrtů není výlučnou příčinou současných těžkostí. Neúplné potom proto, že v mnoha srovnáních si Česko nevede nejhůře. Půjčujeme si levněji než kdy v historii, Česko má vyšší rating než většina států v regionu. Míra nezaměstnanosti se pohybuje mírně nad sedmi procenty a je nižší než ve Velké Británii, Švédsku nebo Finsku. Se značným náskokem předbíháme i sousedy ze Slovenska.

Nechci tvrdit, že nastavený kurz byl zcela bezchybný. Škrty se skutečně vyznačovaly jistou mírou tuposti. Zbytečným krokem bylo zvýšení daně z přidané hodnoty, které nejenže nepřineslo předpokládané výsledky, ale zároveň nemile překvapilo dlouhodobé voliče pravicové koalice. Výsledkem je míra růstu HDP, která se nevyvíjí dobře.

Bylo by však zjednodušující označit za jediného viníka již zmíněné. V české ekonomice je mnoho dalších faktorů, jež určují její chod a na kterých záleží další vývoj měřený tempem růstu hrubého domácího produktu.

Devizou tuzemské ekonomiky je export, který je z veliké části orientován na ostatní země unie. Krize v eurozóně proto zasáhla naši zemi o něco více, než je tomu u zemí se silnější domácí poptávkou typu Polska. Vůbec není od věci se ptát, zdali je v zemi s nepříznivým demografickým vývojem možné udržet dlouhodobě rostoucí domácí poptávku.

Zastánci keynesianismu přirozeně přisuzují současný stav politice úspor, neboť dle jejich názoru je třeba, aby vláda v době recese rozproudila krev ekonomiky státními výdaji, a naopak hromadila přebytky v době růstu. Nelze rozporovat, že vládní utrácení dokáže ekonomiku oživit. Masivní stimul prezidenta Obamy z února 2009 nepochybně zajistil Spojeným státům na dnešní dobu solidní růst. Je ovšem otázkou, v jakém stavu budou národní finance, až současný prezident opustí Bílý dům.

Domnívám se, že keynesianismus je teorií především ekonomickou, která ne vždy bere v potaz politickou realitu. Málokterému politikovi je zatěžko investovat do skomírající ekonomiky. Málokomu se ale také chce odkládat přebytky, či dokonce šetřit v době hospodářského růstu. Zatímco v prvním případě se jedná zejména o náklady ekonomické, v případě druhém mluvíme o nákladech politických, na které učebnice ekonomie jaksi pozapomněly. Jak známo, hlubokých změn se daří politikům dosáhnout v časech krize, neboť právě tehdy jsou voliči ochotni je přijmout.

Lze souhlasit s tím, že po konsolidaci veřejných rozpočtů započaté pravicovou koalicí by měly přijít svého druhu investice. Musí se ovšem jednat o skutečné investice do vzdělání, vědy a výzkumu, které zvýší konkurenceschopnost naší země na desetiletí, nikoliv o stavění hladových zdí a kopání obřích říčních kanálů. Už proto, že u podobných investic vždy existuje korupční riziko. Nerad bych si totiž do slovníku za výraz "tupé škrty" zařadil "tupé utrácení".

 

Text byl publikován v Hospodářských novinách