Zpráva listu Rzeczpospolita o tom, že Polákům podle statistik prodejců přestává chutnat jejich tradiční nápoj, čistá vodka, by mohla být anekdotou. Kdokoli ale v poslední době navštívil Polsko, může potvrdit, že Poláci se stávají národem pivařů a jsou v tomto ohledu podobnější dalším Středoevropanům.

Shodou okolností jsem byl nedávno na tradiční Letní visegrádské škole v Krakově, kde se celý jeden den v rámci dvoutýdenního programu probírala pouta, která Středoevropany svazují – i když je spousta jiných věcí rozděluje. Obliba piva je jedním z nich, ale nesmíte Polákům prozradit, že u nich prodávané plzeňské se do roku 2011 vyrábělo ve slezských Tychách. Prazdroj ale licenci na výrobu zrušil. Díky polsko-švédské socioložce Barbaře Törnquistové-Plewové a debatě dalších expertů jsme nezůstali u nápojů a potravin, ale mohli diskutovat o hlubších poutech.

Středovýchodní Evropa přes vstup do Evropské unie, NATO a dalších organizací stále zaostává za Západem právě kvůli společným poutům pozdní modernizace, specifických procesů, které vedly k ustavení národních států, to vše podtržené dvojí destrukční zkušeností světových válek a následnou vládou komunistické totality.

Právě kvůli tomuto společnému dědictví je střední Evropa v celoevropských debatách spojována především s negativním viděním světa. Dokladem budiž třeba název vynikající knihy amerického historika Timothyho Snydera Krvavé země nebo bruselská averze na jakékoli návrhy nových členských zemí, které se snaží omezit politický či ekonomický vliv Ruska v Evropě.

Vzhledem k současné politické a společenské situaci v Česku bylo zajímavé, když Barbara Törnquistová-Plewová vytáhla starý koncept „sovětského člověka“, čili homo sovieticus. Chtěla ukázat společné rysy středoevropských národů, které se jinak cítí dost odlišně a mají lepší silniční a železniční spojení se Západem než mezi sebou.

Takže si zopakujme, jaké byly (jsou?) vzorce chování lidského druhu homo sovieticus:

  • morální relativismus

  • naučená pasivita, bezmocnost a přijetí státního paternalismu

  • požadavek na rovnostářské rozdělování jako protiklad oceňování podle výkonnosti, zásluh a znalostí

  • obviňování systému z vlastního selhání a vznášení nároků vůči státu jako protiklad samostatnosti a nezávislosti

  • důraz na bezpečnost jako protiklad schopnosti riskovat

 

Tyto charakteristiky, vycházející ze studia socialistických států z časů sovětské nadvlády, se překvapivě hodí třeba na současnou situaci v Česku, na Slovensku či v Maďarsku. Volby tam vyhrávají strany, které slibují silnou roli státu v péči o občana od kolébky po hrob. Dědictví socialismu je tak silnější, než se zdálo.

Polsko není až zas tak velkou výjimkou z pravidla homo sovieticus, protože i když je vláda Donalda Tuska nominálně liberální, tak dramaticky poklesla její snaha omezit privilegia různých sociálních či zaměstnaneckých skupin poté, co narazila na tvrdý odpor. A konzervativní strana Právo a spravedlnost, která prosazuje silnou roli státu v ekonomice i společnosti, v průzkumech poráží Tuskovu Občanskou platformu.

Ekonomická krize po roce 2008 ukázala, jak slabé jsou instituce demokratického liberálního státu. Ty se v postkomunistických státech budovaly po roce 1989 s vidinou toho, že region se může vymanit z válečného a sovětského dědictví tím, že vstoupí do západního společenství.

Snad jedině v Polsku lze nyní vidět autentickou snahu pokračovat v geopolitické cestě z Východu na Západ. Ta se projevuje jak proevropskými projevy ministra zahraničí Radoslawa Sikorského, tak tlakem na čerpání co největšího množství peněz z evropských fondů. Ty se v nejisté ekonomické situaci staly jedním z hlavních zdrojů hospodářského růstu a zároveň prostředkem, jak vylepšit infrastrukturu z východních na západní standardy.

V ostatních zemích visegrádské čtyřky kvůli neúspěchu (a neschopnosti) prozápadních politiků překonat následky krize a špatné vlády – včetně korupce na nejvyšších místech – se homo sovieticus v různých podobách s novou silou vrací. Nejistota, že se střední Evropa nestane součástí Západu, se tak dramaticky zvýšila.