Jan Libich získal výzkumný grant ve výši jednoho milionu korun od Nadačního fondu Karla Janečka. Jeho projekt bude zkoumat ekonomické důsledky stárnoucích populací ve vyspělých zemích, především na udržitelnost veřejných financí. „Vyhlídky bohužel nejsou optimistické“, říká. „Pokud nedojde k výrazným změnám penzijního a zdravotního systému, tak se většina zemí ocitne na pokraji státnímu bankrotu během jedné či dvou generací.“ Okamžitě však ujišťuje: „Řešení ale existují, a jejich prezentace politikům a veřejnosti je klíčovým cílem mého projektu.“

Mladý ekonom přednáší sedm let makroekonomii na univerzitě La Trobe v Melbourne a zavádí tam netradiční metody do výuky, za které obdržel mnohá ocenění. Jeho výzkumné studie jsou publikovány v kvalitních mezinárodních žurnálech. Také se snaží Australanům vysvětlit, že ten opravdový fotbal se nehraje rukama, a že správné pivo má mít pěnu.

 

 

Původně jste nechtěl být ekonomem, ani jste netoužil žít zrovna v Austrálii. Jak se to obojí přihodilo?

Jako většina událostí v mém životě to byl spontánní vývoj. Bavily mne společenské vědy jako filosofie, ale i technické obory jako matematika. Ekonomie tak vyplynula jako přirozená volba, protože kombinuje obojí. Zabývá se rozhodováním lidí, ale dělá to důkladně skrze matematické modelování a analýzu dat. A studium v Austrálii přišlo jako úplná náhoda, při ročním pobytu v Brazílii jsem se potkal s jednou Australankou – kde jinde než v hospodě – a tam vznikl nápad poprvé navštívit Austrálii.

A zůstal jste deset let. To je docela dlouho!

Jak se mnoho lidí přesvědčilo, Austrálie je návyková. Lehce se na ni zvyká a při odvykání se vyskytují abstinenční příznaky. S manželkou, taky Češkou, se nám tam líbí, přesto jsme rádi, že díky dvouletému grantu Nadačního fondu Karla Janečka budeme moci načas žít v Česku blízko našich rodin.

Vracíte se zrovna v době, kdy sílí hlas komunistů, vnímáte to?

Ano, vnímám. Mezi ekonomy je málo zastánců komunismu, protože ekonomové berou v úvahu minulá data. A pokud vidí, že jistá politická doktrína vedla k ekonomickému úpadku národa kdekoliv a kdykoliv byla implementována, tak tuto doktrínu po důkladné analýze příčin jejího neúspěchu zavrhnou. Aby nedošlo k mýlce - ani Čína není příklad fungujícího komunismu, neboť v ekonomických i sociálních otázkách je zcela nekomunistická, naopak, je mnohem kapitalističtější než třeba země západní Evropy.

Když teď máte možnost srovnávat dva světy – český a australský, jak z toho vycházíme?

V Austrálii je uvolněnější atmosféra. Možná je to počasím, funčními institucemi, možná absencí vykání, možná tím, že se v dopravním prostředku lidé usmívají a častěji dají do řeči. Člověk se nemusí bát někde nechat ležet batoh, ví, že za dvě hodiny tam pořád bude. Tady v Praze měl kdysi můj spolubydlící na koleji heslo: Co není přišroubované, to ber.

A co vás doma nejvíc zaráží a štve?

Pokaždé nevěřícně čtu – tedy teď už raději nečtu - ty vulgární komentáře pod blogy a články na internetu. Když nesouhlasí australský čtenář, tak polemizuje, když souhlasí, tak chválí. Ale tady jsou to nekonstruktivní výlevy a osobní útoky na autora. Mrzí mě to, a je to paradoxně jeden z důvodů, proč jsem nedávno vedle výzkumných studií začal psát články do českého denního tisku. Mou snahou je přispět ke zkvalitnění a zkulturnění ekonomické diskuze.

A něco dobrého o Češích?

Lidé v Austrálii, možná proto, že vyrůstali celý život v relativním blahobytu, jsou v různých ohledech konformnější než Češi. Ve svém osobním životě mnohdy nepátrají po kořenech věcí, nekladou si jisté otázky. V Česku je víc zajímavě různorodých a neotřelých lidí. Jakási směrodatná odchylka lidské povahy je tu daleko větší než v Austrálii a to se mi líbí. Tato diverzita člověku nastavuje zrcadlo, a kontrast s ostatními pak člověku pomůže lépe rozluštit sám sebe. Kdo má rád sociální vědy a psychologii, tak tady má spoustu studijního materiálu. Na rozdíl od Australanů český člověk také efektivněji používá selský rozum.

To asi vítáte. Vaším krédem je informovat lidi, aby se vyznali v rozhodnutí politiků, a dožadovali se kvalitnějších a dlouhodoběji orientovaných zákonů a opatření. Kvůli tomu jste také začal natáčet své rozhovory s význačnými ekonomy.

Je velmi důležité, aby se lidé orientovali v ekonomické problematice, a nenechali se od politiků uplácet krátkodobými výhodami, které zemi dlouhodobě škodí. Zvu si přední představitele národních bank, politiky a profesory do televizního studia na mé univerzitě v Melbourne, a za účasti mých studentů rozebíráme aktuální ekonomická témata, například příčiny nedávné finanční krize či budoucnost Eurozóny. Ty jsou posléze ke shlédnutí na mém YouTube kanále. Rád bych něco podobného dělal i na české akademické půdě.

A co byste veřejnosti rád osvětlil?

Hodně se teď třeba hovoří o ekonomickém růstu. Co ho způsobuje, jestli je udržitelný, zda nedrancuje přírodu. Ekonomický výzkum v tom má jasno, shrnutí nabízím ve svém březnovém článku v Hospodářských novinách. Vysvětluji tam, že růst nemusí být založen na zneužívání přírodních zdrojů, ale že jeho hlavním hybatelem je lidský kapitál. Čím jsou lidé chytřejší a vzdělanější, tím efektivněji pracují, vyvíjejí nové levnější technologie, inovují. A jsou tedy schopni ze stejného množství zdrojů vyrobit více užitečných věcí, a tak zvýšit svou prosperitu.

V mnoha zemích se však růstu docilovalo a dociluje právě drancováním přírodních zdrojů i lidí.

Ano, a takto živený růst samozřejmě nemůže dlouho fungovat. Těch přírodních a fyzikálních limitů ekonomického růstu existuje více. Například ze zákonů termodynamiky vyplývá, že růst spotřebované energie na planetě nemůže pokračovat současným tempem, protože by během několika set let dosáhla teplota povrchu země bodu varu. Čím dál více ekonomů začíná brát tyto limity vážně.

Kde vidíte z tohoto hlediska Evropu, potažmo Českou republiku?

Evropa má velkou výhodu - vzdělané lidi. Tisícileté tradice jsou tady znát, poskytují jakousi těžko definovatelnou hloubku a širší vidění souvislostí. Měli bychom se snažit na těchto tradicích stavět a zaměřovat se na lidský kapitál, investice do vědy a vzdělání. Bohužel se Evropa často sama brzdí nesmyslnou byrokracií a nedisciplinovaností svých politiků.

Zmínil jste grant od Nadačního fondu Karla Janečka. Co řeší váš projekt?

Budeme se spolupracovníky analyzovat ekonomické důsledky demografického trendu stárnoucí populace, a to jak na veřejné finance, tak na inflaci a ekonomický růst. Demografické trendy jsou neúprosné. Kolem roku 1960 připadalo ve vyspělých zemích více než šest pracujících na jednoho důchodce. V současnosti je to již jen přibližně polovina, a za čtyři desetiletí to bude méně než dva, v některých zemích dokonce jen jeden. Jak klesá podíl lidí v produktivním věku, ve státní pokladně je stále méně peněz na zdravotní péči i důchody a přitom roste počet osob, kterým tyto dávky přísluší. Během jedné či dvou generací bude Česko, stejně jako většina vyspělých zemí, na pokraji státního bankrotu. Tedy pokud se nezmění současné nastavení veřejných financí, zejména penzijní a zdravotní systém. Některé země již jisté reformy provedly, třeba právě Austrálie nebo Skandinávské země. Jedním z našich úkolů bude na základě pečlivé analýzy dat a teoretických modelů tyto systémy porovnat, a nabídnout politikům jakýsi blueprint, návod co dělat, aby se situace vyřešila s minimálními negativními důsledky na blahobyt občanů.

Kterým politikům?

Těm, kteří budou mít dostatek odvahy na reformy, a budou ochotni naslouchat ekonomům, jak je správně provést, aby byly co nespravedlivější a nejkoncepčnější. A také trpělivost vysvětlovat občanům, proč jsou reformy nutné, jak se jich dotknou, a jaké by byly negativní dopady na nás všechny, a hlavně naše děti, pokud by ke změnám ve veřejných financích nedošlo.

Jaké změny budou podle vás nutné?

Hlavně se musí změnit průběžný systém financování veřejných financí. Dnes vlády vezmou současným pracujícím peníze na daních, a v témže roce z nich uhradí důchody, zdravotní péči a jiné výdaje. Už teď však zeje v rozpočtu velká díra. Představte si, že je pracujících ještě o polovinu méně nebo důchodců dvojnásobek. I dítě si spočte, že takto to nepůjde. Současné systémy financování rozpočtů vznikaly v poválečném období, kdy v západních zemích nastala populační exploze. Do penzijních a zdravotních systémů přitékalo hodně peněz, ale místo aby se uspořily na dobu, až tito lidé zestárnou, tak se ty peníze utratily. Fungovalo to jako klasická podvodná marketingová pyramida. Generace mých rodičů to nerada slyší, ale čísla hovoří jasně. Ve vyspělých zemích drtivá většina lidí dostala v posledních desetiletích ze systému víc, než do něj dala.

Co teď s tím?

V situaci demografických změn je nutné vyčlenit penzijní systém ze státního rozpočtu, a jít cestou individuálních účtů. Povinné odvody každého zaměstnance a příspěvky jeho zaměstnavatele by nešly do společné kasy, ale na konkrétní účet tohoto zaměstnance. Jak jsem popsal v jednom svém článku v tomto deníku, tento systém má mnoho výhod. Je transparentní, protože každý vidí, kolik má naspořeno. Je spravedlivý, protože vaše rodina o úspory nepřijde, ani když umřete předčasně. Je flexibilní, protože si můžete zvolit a změnit penzijní fond podle libosti, stejně jako kdy odejít do důchodu a typ investiční varianty. Pokud se někdo bojí nových fondů, klidně by tyto služby mohly poskytovat naše největší banky, jimž lidé věří. A hlavně, systém je udržitelný, protože je z velké míry imunní vůči demografickým změnám. Samozřejmě, jakási minimální státní penze v podobě nynějšího prvního pilíře by mohla být zachována, ale hrála by jen malou roli pro sociálně slabé. Takto systém funguje již dvě desetiletí v Austrálii.

A jaký by byl přechod na tento systém?

Nelze očekávat přechod bez problémů, protože objem státních peněz za zdravotní péči a důchody, jež lidem byly „naslibovány“, výrazně převyšuje objem peněz v systému. Z toho vyplývá, že většina lidí bude muset slevit ze svých očekávání. Ekonomové používají tzv mezi-generační účetnictví, aby zajistili spravedlivost přechodu na nový systém, to znamená, aby žádná generace nebyla znevýhodněna oproti ostatním. Pokud systém bude transparentní a spravedlivý, tak ho snad lidé přijmou.

Fenomén povinného důchodového spoření není zas tak starý. Musí vůbec existovat?

Dobrá otázka. Pokud by všichni lidé mysleli na budoucnost a spořili dobrovolně, tak by do toho stát nemusel vůbec zasahovat. Ale bohužel vidíme, že se takto zodpovědně mnoho lidí nechová.

Zatím se však nezdá, že by se občanům tyhle myšlenky příliš zamlouvaly.

Myslím, že je to tím, že lidé nemají dostatečné informace o dlouhodobých trendech a o případných negativních dopadech na ně a jejich děti. Zde právě vidím osvětovou roli svého projektu. Dále jsou lidé skeptičtí vůči krokům politiků, jež považují za zkorumpované. A také se bojí, že jejich peníze v penzijních fondech někdo vytuneluje. Z alarmujících projekcí veřejných financí však vyplývá, že pravděpodobnost, že mnoho lidí přijde o slíbený státní důchod, na který roky přispívají, je neporovnatelně vyšší.

Jste s tímto vědomím optimista ohledně budoucnosti?

Jsem, jinak bych to nedělal. Minulost již mnohokrát ukázala, že se lidé dokáží zmobilizovat a udělat tu správnou, byť nepopulární věc.

Jsou lidé, kteří tvrdí, že se demokracie dostala na hranici svých možností, a že stojíme před jejím kolapsem.

Winston Churchill jednou řekl, že demokracie je nejlepší ze všech špatných politických systémů. Její funkčnost se odvíjí od kvality lidí a institucionálního rámce. Radši než demokracii kritizovat, měli bychom se snažit ji aktivně budovat a vylepšovat. Lidstvo ještě nanalezlo jinou, dlouhodobě fungující alternativu demokracie.

Když mluvíte o alternativách, zdá se, že přibývá lidí, kteří se vydávají na různé alternativní cesty. Vy také cvičíte jógu

Začal jsem před skoro dvaceti lety, ještě v malé tělocvičně v Praze. Ne, že bych zahájil každý den meditací a po večerech zpíval mantry, ale jóga je důležitá součást mého života, pomáhá mi vnímat lépe sebe sama a jiné lidi. Manželka cvičí také a děti se pomalu začínají přidávat.

Je jim čtyři a jeden a půl roku. Jaký jste rodič a jakou si pro ně představujete budoucnost?

Vyznáváme spíše přírodní metody, hodně jsme je nosili v šátku, spí s námi v posteli, manželka dlouho kojí. Chceme jim poskytnout dostatečné zázemí, aby na něm mohli stavět, ale jinak ať si projdou tím, čím si potřebují projít. Jen doufám, že budou žít ve svobodné společnosti, a že budou mít možnost užívat přírodu.

Možná s myšlenkou na děti, ale každopádně vaším dalším velkým tématem je vzdělání a jeho kvalita. Asi máte jinou představu o tom, co a jak by se děti měly učit ve škole.

Klasický systém memorování a pak reprodukování naučeného v písemce už dneska vůbec nemá opodstatnění. Před dvaceti lety snad částečně ano, ale teď jakoukoli informaci najdete na internetu během pár sekund. Vzdělávání má plnit jinou roli; naučit studenta hledat informace, poznat ty důležité, porozumět jim, efektivně je kombinovat a kvalitně o nich komunikovat s ostatními pro co nejlepší využití v praxi.

Jak tedy učíte studenty vy? Za přednáškovou činnost jste získal řadu ocenění, nedávno například cenu Australské vlády za přínos svým studentům (jež vás zvolili několik let po sobě nejlepším kantorem na La Trobe univerzitě)

Hlavním pomocníkem je mi diskuze. Výzkum ukazuje, že když člověk hovoří, jeho mozek pracuje jinak, než když si jen něco pasivně čte. Jeho přemýšlení je mnohem hlubší. Takže každý týden zadám studentům úkol na doma a oni o něm pak v seminářích diskutují, prezentují jej před ostatními, odpovídají na dotazy. Já jen tu diskuzi usměrňuji, ale studenti mají hlavní slovo, je to tzv „learning by doing“. Pokud by mé metody čtenáře zajímaly, rozebírám je v nedávném videu na YouTube. Chtěl bych přenést tyto metody do Česka, a přispět zde ke zlepšení výukového systému.

 

Jan Libich se narodil v roce 1975 v Ostravě. Absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Doktorát získal na University of New South Wales v Sydney. Nyní přednáší makroekonomii na La Trobe University v Melbourne a v příštích dvou letech bude také působit na Ekonomické fakultě Technické univerzity Ostrava. Ve druhém ročníku cen Neuron, které uděluje Nadační fond Karla Janečka špičkovým matematikům, lékařům a ekonomům, získal grant ve výši jednoho milionu korun. Jeho odborné studie lze stáhnout na www.janlibich.com a video-rozhovory shlédnout na www.youtube.com/user/JanLibich1.