Že je Viktor Orbán nacionalista? Ale kdeže. To by přece nepodpisoval strategická p

artnerství své vlády s velkými zahraničními investory. Že Robert Fico přebral národovecké voliče a tudíž se posunul k nacionalismu? Kdepak, to by přece nevěnoval tolik energie záchraně největšího soukromého zaměstnavatele, železárnám US Steel v Košicích, odkud chtějí Američané odejít.

Konec ironie. Duch nacionalismu obchází střední Evropu od poloviny devatenáctého století. Hospodářský nacionalismus, prezentovaný nyní v západní Evropě jako ochrana domácích šampionů, se ve střední Evropě přetavil do specifické formy ochrany pracovních míst se značkou „Made in Poland, Hungary, Slovakia, Czech Republic“. Pouze Polsko si po vlně různě divokých a průhledných privatizací v 90. letech zachovalo sektor národních šampionů, které by mohlo chránit. Vytvořil se tak svého druhu paradox: současná vlna politického nacionalismu, nejsilnější v orbánovském Maďarsku, jde tak nějak proti snaze vlád – včetně té Orbánovy – vytvořit pracovní místa především pomocí zahraničních investic. Ostatní zdroje tvorby pracovních míst totiž domácí hospodářskou politikou pomáhají likvidovat.

Ficova vláda na Slovensku škrtá veřejné výdaje, aby dodržela kritéria deficitu veřejných financí. Zároveň přijala vůči byznysu i živnostníkům tvrdší zákoník práce, ale tím naprosto zmrazila trh práce. Firmy se bojí najímat nové pracovníky a živnostníci a lidé pracující na dohodu míří mezi nezaměstnané. Malý a střední byznys by přitom měl být tím, kdo vytváří nejvíce pracovních míst.

Viktor Orbán chtěl kdysi vybudovat užší politické vazby na bavorské a rakouské konzervativce. Svým způsobem se mu to v hospodářské politice povedlo, protože v čase všeobecné investorské skepse vůči Maďarsku se mu podle údajů Maďarské národní banky daří udržovat příliv německých a rakouských investic. Orbán se snaží zahraniční firmy připoutat tím, že s nimi podepisuje strategická partnerství (automobilový průmysl a farmacie), ale zároveň jiné firmy z jiných sektorů (telekomunikace, bankovnictví) omezuje v rozletu vyššími daněmi.

Maďarská vláda minulý týden uzavřela dohodu o strategickém partnerství s firmou Audi, která rozšiřuje svoji továrnu v Györu. Podobné dohody má se Suzuki, Daimlerem, farmaceutickou firmou Gedeon Richter, Coca-Colou a hliníkárenskou firmou Alcoa-Kofem.

Viktor Orbán je sice nacionalista, ale pragmatik. Domácí investice totiž od roku 2006 klesají a po Orbánově nástupu v roce 2010 začali být investoři opatrnější. Domácí spotřeba je zamrzlá, několik programů na podporu malých a středních firem ztroskotalo především na nepředvídatelnosti vládní politiky, takže podnikatelé – i když ideologicky třeba mají vůči konzervativní vládě sympatie – jsou nejistí kvůli častým změnám podnikatelského prostředí.

Konkrétními projevem ekonomického nacionalismu může být třeba záchrana domácích aerolinek, kterou Maďaři a Slováci vzdali. Naopak se zdá, že Češi a Poláci o ně hodlají bojovat do posledního airbusu a dreamlineru. Přístup ke státnímu sektoru byl různorodý. Důsledky české kupónové privatizace byly jiné než se čekalo a i následkem pozdějšího krachu bankovni socialismu zavládl takřka extrémní liberalismus a privatizace. Dokáže dnes někdo rychle a zpaměti vyjmenovat jiné státní firmy než je ČEZ a Budvar?

V Polsku byl důraz na ochranu národních šampionů vždy větší, některé podniky se začaly privatizovat až během Tuskovy vlády po roce 2007. Jakákoli polská vláda tak měla díky (spolu)vlastnictví několika tisíc více či méně strategických firem možnost alespoň nějak regulovat zaměstnanost. Větší slovo v tomto ohledu ale získala fungující domácí burza. Ne nadarmo se odbory v jakékoli polské státní firmě začnou bouřit, když se začne plánovat její vstup na burzu. Případ největšího evropského výrobce koksovatelného uhlí JSW z roku 2011, který se na chvíli stal i předvolebním tématem, je toho příkladem.

Nezaměstnanost nyní roste nejvíc od vstupu do Evropské unie. V Polsku a na Slovensku je vysoká strukturální nezaměstnanost, tedy je mnoho dlouhodobě nezaměstnaných. Je tak vidět, že vlády jakékoli barvy si s ní ani za dob vyššího růstu nevěděly rady. Historie se tak vlastně opakuje. Pracovní místa jsou pro politiky stejně klíčová veličina jako v transformaci v 90. letech. Jenže místo tehdejší naděje v podobě „cesty do Evropy“, která pomůže vše vyřešit (i pomocí eurofondů), nyní evropští politici nemají co nabídnout.