Následujícímu textu jsem se rozhodl – přiznávám, že tak trochu z pedagogických pohnutek – dát podobu dialogu. Přesněji řečeno, jde o odpovědi na fiktivní, avšak pravděpodobné otázky, které by mi mohl položit hypotetický stoupenec antikomunismu v reakci na to, že ProAlt nedávno bránil jihočeskou radní Baborovou proti demonstrantům, požadujícím její odstoupení.

 

Vaše iniciativa opakovaně vystupovala proti vládě, dokonce jste spolu s odbory požadovali její demisi. A teď jiným odpíráte právo na totéž!

Neodpíráme nikomu právo na protest, jen si myslíme, že požadavek na odstoupení radní Baborové byl neoprávněný. My jsme v rámci platformy Stop vládě volali po demisi na základě toho, že dosavadní počínání kabinetu považujeme za zhoubné pro tuto zemi. A ProAlt samotný vznikl jako reakce na programové prohlášení vlády. Baborové byla naproti tomu vytýkána samotná politická příslušnost, ne konkrétní program nebo činy.

 

Nejde přece jen o konkrétní činy. Některé ideologie jsou neslučitelné s liberální demokracií už svým celkovým zaměřením, bez ohledu na to, že v jednotlivých rezortech mohou prosazovat technicky správná řešení. Nějaká neonacistická strana by nemohla ani kandidovat, tak proč mohou být komunisté na radnici?

Mezi komunismem a nacismem je obrovský rozdíl. To, co chtěli komunisté, je radikalizace požadavků liberalismu. Jestliže jsou si všichni lidé rovni co do lidské důstojnosti, mělo by se to podle levice promítnout nejen do občanských a politických, ale i sociálních, hospodářských a kulturních práv. Nacismus naproti tomu liberalismus neradikalizuje, naopak jej odmítá, je bytostně antiliberální.

Nejde přitom jen o práva, ale také o racionalitu těch ideologií. Komunismus je přesvědčen, že jednotlivci jsou zásadně ovlivňování svým postavením ve společnosti, svým prostředím, podmínkami – a cesta k lepšímu životu jednotlivce proto vede přes strukturální proměnu těch podmínek. V té maximalistické variantě – třeba představa, že v komunismu už lidé nebudou krást a vraždit – je to samozřejmě nebezpečně naivní, nicméně má to racionální základ, o kterém se dá debatovat.

Vždyť v mírnější podobě něco takového realizovala i první československá republika – zrušení šlechtických titulů, zabavení a přerozdělení velkých pozemků a Masarykovy apely na „odrakouštění“ (tj. zbavení se poddanské mentality) nejsou ničím jiným než umírněnými variantami komunistické převýchovy společnosti reformou její struktury. Ve srovnání s tím mi nacistické přesvědčení, že společnost zlepšíme tak, že ji zbavíme „židů“, připadá opravdu iracionální, je to pitomost a navíc prosto vší spravedlnosti. Jste-li nižší rasy, převýchova vám prostě nepomůže, to je ztráta času, zatímco být kapitalistou, to se teoreticky dá odnaučit. Žil jsi z práce jiných, teď si to sám odpracuješ – kruté, ale je v tom pořád úsilí o spravedlnost. Takže cíle komunismu a nacismu, ty jsou naprosto nesrovnatelné. Komunismus je nám, dědicům osvícenství, blízký, nacismus je opravdu nepřítel.

 

Cíle, ideály jsou možná jedna věc – ale historická realita těch režimů byla totožná!

Ne, i tady jsou nacismus a komunismus nesouměřitelné věci. K čemu se hlásí stoupenec nacismu, k jakým historickým příkladům? Prakticky výhradně k hitlerismu, svébytné alternativy se v rámci nacismu historicky prakticky nevyvinuly; i jejich socialistické křídlo bylo brutálně antisemitské a militantní. Naproti tomu ten, kdo se dnes hlásí k historickému komunismu, může odkazovat k různým fázím toho režimu, může mít na mysli Stalina, ale i Kriegla nebo Gorbačova. V tom režimu existovaly ne pouze potenciální, ale historicky se realizující alternativy vývoje, včetně mírového „přestavění“, tj. faktického zániku, zatímco Hitler musel být vojensky poražen, a to i za cenu miliónů komunistických životů. Ostatně, sama Hannah Arendtová, na kterou se rádi odvolávají stoupenci teorie totalitarismu, tímto pojmem označuje jen stalinistickou fázi, kterou výslovně odlišuje od té předchozí i od té následující.

 

Jak můžete vědět, že kdyby nacismus nedostal více času, nevyvinul by se také do podoby nějakého…

…nějakého „euronacismu“? Podle mě by to nebylo možné, a i kdyby – nacismus tu šanci prostě nedostal. A z toho vyplývá, že kdo se k nacismu hlásí, hlásí se k němu v podobě, v jaké existoval v Německu v letech 1933 – 1945 a v které rozpoutal dobyvačnou válku a pokusil se vyvraždit příslušníky „nižších ras“ (což zpočátku nebyl cíl, ale celkem logicky to vyplynulo ze záměru eliminovat je zcela z evropské společnosti).

Tím neříkám, že třeba souhlasím s trestáním popírání holocaustu. Nesouhlasím, je to útok na svobodu slova. Něco jiného je ovšem holocaust schvalovat, tam už jde o štvaní proti určité skupině obyvatel, která se tím cítí být ohrožena a jejíž právo na život a bezpečí je pak v určitých situacích nesporně nadřazeno nad právo nácků svobodně šířit své názory.

 

Možná se KSČM hlásí slovně k demokracii, ale já jí nevěřím. Ve skutečnosti chtějí nastolit právě ten stalinismus – když od toho v historii ustoupili, tak vždycky jenom proto, že k tomu byli přinuceni různými okolnostmi. V jádru jsou pořád stejní!

Na podezření má každý právo. Nelze ale zakazovat politické strany na základě tvrzení, že mají napsáno v programu to a to, ale „ve skutečnosti“ chtějí něco jiného. Je třeba prokázat u soudu, že mají v programových dokumentech, případně v jejich odvozeninách (včetně opakovaných projevů představitelů), body popírající základní práva a svobody; jako se to povedlo u Dělnické strany (doporučuju vyhledat si patřičný rozsudek). Pokud ne, tak to bychom pak mohli zakazovat třeba ODS se zdůvodněním, že sice v programu respektuje demokracii, ale „ve skutečnosti“ chystá puč pinochetovského typu.

Mimochodem, jsou-li komunisté „v jádru pořád stejní“, jak po nich můžeme chtít, aby se změnili? Nebudou „stejní“, i když třeba přestoupí k ODS? Pak by je ale nedefinovala ideologie, ale spíš krev, geny nebo něco podobného… Co nám to připomíná? Té myšlence „jádra“ bych se raději vyhýbal.

 

A co lidé jako Václav Sloup – nejsou důkazem toho, že KSČM chce obnovení zločinného předlistopadového režimu?

Přiznám se, že Sloupa nemám potřebu proti aktivistům bránit (ovšem ani se k nim přidávat a upírat Sloupovi jeho politická práva). Z morálního hlediska je opravdu problematický – byl v represivních složkách režimu, který zabraňoval lidem svobodně opustit zemi, a dodnes se k tomu hlásí. Na druhou stranu, je neliberální nařídit jeden oficiálně správný výklad dějin.

A hlavně – figury jako Sloup dosud v KSČM kvetou proto, že je ta strana dlouhodobě v izolaci, není nucena tolik komunikovat a hledat kompromisy jako ostatní strany. Je to určitě i proto, že to zčásti sama chce (zajišťuje to spolehlivý příliv některých voličských hlasů), ale ještě víc proto, že „s komunisty se nemluví“. To vede k vytváření takového skanzenovitého prostředí, kde přežívají jakési relikty studené války – totéž ale platí o druhé straně, té antikomunistické.

 

Ta strana je tedy skanzen. Levicoví voliči, kteří právě takový skanzen nechtějí, volí jiné strany, třeba ČSSD. Nejde pak o podvedení voličů, kteří šli k urnám s tím, že ČSSD má bohumínské usnesení, takže koalice s KSČM vytvářet nebude?

Ať už je to správná interpretace nebo ne, ČSSD dávno dávala najevo, že se to usnesení vztahuje jen na vládní úroveň. Realita je prostě taková, že na místní úrovni ty strany už nějakou dobu spolupracovaly; a voliči to věděli a vědí, to je podstatná věc, pokud jde o jejich údajné podvedení. Navíc jsme zvyklí na to, že se běžně mluví o levicových mandátech v senátu jako o celku, apod. Většinu voličů podle mého názoru to usnesení ani nezajímá, k urnám šli s jinými tématy na mysli.

Ostatně, domnívám se, že bohumínské usnesení mělo být dávno zrušeno. Je to hloupá hra, která mrzačí zastupitelskou demokracii. Buď KSČM zakažme (k čemuž neexistují dostatečné právní důvody), nebo přiznejme komunistickým voličům stejná práva jako ostatním, včetně práva, aby jejich volení reprezentanti nebyli předem vylučováni z politické spolupráce jen proto, že je kdosi libovolně označuje za „extrémisty“. Jsou-li legální stranou, tak otázka, zda spolupracovat nebo ne, by se měla zodpovídat čistě na základě programové ne/shody. Jiné ohledy nemají v parlamentní demokracii co pohledávat. Když chcete někoho porazit dejme tomu v karetní hře, nemůžete to udělat tak, že mu – a právě jenom jemu – zakážete používat některé karty. Prostě se musíte smířit s tím, že politika přivádí ke stolu divné spoluhráče, o protihráčích ani nemluvě.