Když se nyní po areálu bývalých Východoslovenských železáren, dnes US Steel, prochází delegace potenciálního kupce, mají její zaměstnanci nařízenou povinnou pauzu, nesmějí se pohybovat po venkovních prostorách a nesmějí nic opravovat. Tato tajná vnitřní směrnice je jen úsměvným detailem, který doprovází už pár týdnů starou zprávu, že největší soukromý podnik na Slovensku s jedenácti tisíci zaměstnanci je na prodej.

Nervozita je patrná nejen mezi zaměstnanci, ale po celém městě a regionu. Východní Slovensko s ocelárnami doslova dýchá. Zaměstnanci berou v průměru 1200 eur měsíčně, což je na východoslovenské podmínky vysoce nadprůměrný příjem. Na firmu je navázaných dalších nejméně sedm tisíc pracovních míst v dodavatelských firmách.

Firma podporuje i rozvoj města, od společenských akcí přes sportovní po různé sociální aktivity. „Hlavní oblasti podpory jsou zdravotnictví, věda, školství, sport, kultura, ekologie, ale zároveň i charita a národnostní menšiny,“ vypočítává oblasti, s nimiž je město a ocelárna propojené, Viliam Kováč, ekonom z Technické univerzity Košice. „Železárny zabezpečují hodně akcí a podporují velké množství občanských sdružení či neziskových orgnaizací. Bez toho by život v Košicích nebyl tak plnohodnotný, jako je v současnosti.“

Zaměstnanci železáren i obyvatelé druhého největšího slovenského města se s obavou dívají na východ, protože odsud pravděpodobně přijde nový kupec. Jednu chvíli se objevila nepotvrzená zpráva, že železárny už jsou prodané firmě Metinvest, který patří nejbohatšímu Ukrajinci Rinatu Achmetovi. Zájem má podle médií ruský Evraz nebo německý ThyssenKrupp.

Vláda premiéra Roberta Fica se o rozhodnutí prodat u amerického majitele zajímala. Fico potvrdil, že od nového investora bude vyžadovat především udržení zaměstnanosti. Diskutovalo se i návrhu, že by vláda, která podnik privatizovala v roce 1998, správu opět převzala jen proto, aby zabránila sociální katastrofě, kterou by zavření firmy znamenalo. Ocelárny jsou typickým komunistickým produktem: postavené v první polovině šedesátých let minulého století na místě, kde nebyla ani surovina, ani voda. Z tehdejšího Sovětského svazu sem museli protáhnout širokorozchodnou železnici.

US Steel se stahuje z Evropy, už prodal i své železárny v Srbsku. Do firmy ovšem zavedli pořádek a řadu předpisů, které se zdály zpočátku zaměstnancům úsměvné a triviální (například návod, jak správně a bezpečně jezdit výtahem či chodit po schodech), ale zvykli si na ně.

Obavy z východních majitelů jsou opodstatněné nikoli kvůli politickým či národním předsudkům, ale prostou ekonomickou úvahou: ruda se do Košic vozí z Ukrajiny. Pro ukrajinského majitele by pak bylo jednodušší si ji zpracovávat doma, kde není omezen přísnými ekologickými normami Evropské unie. Ostatně fakt, že museli do ekologických opatření investovat přes půl miliardy dolarů a další investice je kvůli novým unijním předpisům a nejistotě kolem trhu s emisními povolenkami čekají, vedla americké majitele také k prodeji.

„Prohlíželi si jen válcovny,“ citovala média některé zaměnstnace, kteří popisovali návštěvy zájemců o koupi. Válcovny ale zaměstnávají méně lidí než zpracování rudy. V továrně už se dokonce říkalo, kolik pecí nový ukrajinský vlastník zastaví.

„US Steel odchází, protože dostal vše, co mohl. Podnik za nízkou cenu, nízké pracovní náklady a daňové úlevy na deset let,“ vysvětluje odchod Američanů Vladimír Baláž, ekonom ze Slovenské akademie věd. „Mezitím náklady práce trochu stouply, daňové prázdniny skončily a EU chce zavést přísnější pravidla na ochranu životního prostředí, což stojí peníze.“

Železárny jsou i partnerem projektu Evropské hlavní město kultury, jímž se Košice stanou od 1. ledna příštího roku. Košice byly po druhé světové válce hrdé na svůj rozvoj a „speciální vztah“ k federálnímu hlavnímu městu Praze, který vyvažoval jednoznačnou dominanci Bratislavy. I když v okolí už vznikly další „miniocelárny“, výpadek či dramatické omezení výroby košických oceláren by byla velká rána pro celý region. Prodej novému majiteli tak není jen záležitostí ocelářského byznysu, který se od roku 2009 v Evropě potýká s potížemi, ale i politickou, sociální a kulturní záležitostí. Místním lidem by se tak mohlo rychle začít stýskat po cedulkách nabádajících k tomu, že při chůzi po schodech je třeba se držet zábradlí.