Na kopečku nad vesnicí Grunwald stojí skupina německých křižáků v černobílých hábitech a pozoruje protější stráň. Z ní stoupá mračno prachu, jak se tam navzájem mydlí rytíři v červenobílém s polským orlem na korouhvích. „Asi začali bez nás,“ praví jeden z křižáků směrem k Velkému komturovi, na jehož tváři je patrný údiv.

Polský karikaturista snad lépe nemohl vystihnout současnou situaci uvnitř polské politiky a vlastně i společnosti, která naposledy v neděli při oslavách Dne nezávislosti předvedla, kam až může zajít v politice a médiích pečlivě budované rozdělení na „my a oni“. Ve Varšavě se konaly dokonce čtyři pochody, které se skončily večerními bitkami s policií, 176 zatčenými a založením pravicového Národního hnutí, které začalo verbovat dobrovolníky do „Hlídek nezávislosti“ po vzoru jobbikovské Maďarské gardy.

V polském společensko politickém žargonu se současné napjaté vztahy mezi vládou, reprezentující (zjednodušeně řečeno) proevropský liberální směr a konzervativní národovecko euroskeptickou opozicí (opět zjednodušeně) nazývají polsko-polská válka. I proto si karikaturista vybral jeden z normotvorných národních obrazů o vítězství polsko-litevských vojsk nad nenáviděnými německými křižáky z roku 1410.

Rozdělení na liberální a konzervativní část společnosti (úplné zjednodušení, ale pracovně přijatelné) je v Polsku po roce 1989 tradiční. Nových rozměrů ovšem dosáhlo po 10. dubnu 2010, kdy v troskách prezidentského speciálu v ruském Smolensku zahynul konzervativní prezident Lech Kaczyński a stovka dalších politiků, generálů, bývalých disidentů, prostě velká část elity národa. Po krátkou dobu po katastrofě se zdálo, že polská společnost má šanci toto tradiční rozdělení překonat. Ale poté, co v předčasných prezidentských volbách neuspěl bratr zemřelého prezidenta a šéf největší opoziční strany Právo a spravedlnost (PiS) Jaroslaw Kaczyński, tak se politika vrátila do starých kolejí a ještě je prohloubila.

Zhruba třetina Poláků podle průzkumů stále věří, že polská a ruská vláda zatahují důležité informace o příčině havárie a část PiS a další nacionalisté stále přiživují myšlenku, že šlo o ruský atentát.

Konzervativci byli v posledních týdnech tím, kdo v domácí válce slov a mediálních obrazů udával tón. Premiér Donald Tusk sice politice dominuje, ale zdá se být poněkud vyčerpán ideově i programově. Před měsícem vyhlásil rok po druhých vítězných volbách nové programové prohlášení, které se ale nesetkalo s velkou odezvou.

Na Polsko stále více dotírá hospodářská krize, která se zemi před třemi lety docela vyhnula. Takže strana PiS, která se pár měsíců věnovala místo smolenské tragédii například debatám o svém ekonomickém programu a hledání přijatelnější osoby premiéra než je Jaroslaw Kaczyński, začala v průzkumech dotahovat Tuskovu Občanskou platformu. Než vybuchla nová, tentokrát mediální bomba.

Pravicový list Rzeczpospolita, jehož kontrolní balík letos koupil vládě nakloněný byznysmen Grzegorz Hajdarowicz, před dvěma týdny napsal, že na vraku letadla, jež havarovalo ve Smolensku a jehož trosky jsou stále v Rusku, byly nalezeny zbytky tritolu. To by potvrzovalo teorii o atentátu, kolem níž si konzervativci zbudovali za poslední dva roky celou mytologii.

Trvalo jen dvacet čtyři hodin, že vojenská prokuratura informaci vyvrátila a další dva dny, než z redakce vyletěl nejen autor článku, ale i tři jeho nadřízení včetně šéfredaktora. K tvrzení, že byl na vraku tritol, totiž chyběly věrohodné zdroje a důkazy.

Rzepa, jak se listu v Polsku říká, byla jednou z posledních mediálních bašt konzervativců, odkud po příchodu nového majitele začali čelní publicisté utíkat pryč. Po „akci tritol“ se zdá být její osud jako neextremistického, ale hluboce konzervativního hlasu zpečetěn. Pro ty nejskalnější příznivce národní pravice je to jen pokračování spiknutí proti „tomu pravému Polsku“.

O to větší pak bylo zklamání politiků strany PiS, jejíž preference začaly zase padat. O to hlučnější zřejmě musely být nedělní pochody nezávislosti. Místo toho, aby polská domácí politika řešila podstatné věci jako je hospodářská politika, stárnutí populace či vztah k další evropské integraci, se tak změnila ve svého druhu perpetuum mobile, jež pohání samo sebe nafukováním témat, která vyvolávají jen emoce, ale neřeší důležité otázky dalšího rozvoje země. To ostatně známe i v Česku.