Na první pohled to vypadá jako úžasná historická paralela. Franklin Delano Roosevelt v roce 1936 vyhrál podruhé prezidentské volby a jeho Demokratická strana ovládala obě komory Kongresu. Mám volební mandát na „infuzi nové krve do všech našich soudů“, řekl tehdy v rozhlasovém projevu a nachystal radikální změnu soudního systému, včetně povinného odchodu soudců do důchodu ve věku 70 let. Chtěl tím oslabit předvším Nejvyšší soud, jehož konzervativní soudci bránili Rooseveltově protikrizovému programu Nový úděl.

Tady ale podobnost se snahou současného maďarského premiéra Viktora Orbána ovládnout soudní systém končí. Roosevelt s nápadem omezit moc soudů narazil už u svých stranických kolegů. Pluralitní systém ochránil sám sebe.

Tohle byl jen jeden z bodů, který jsem si poznamenal při čtení knihy dvou amerických ekonomů Darona Acemoglua a Jamese Robinsona „Proč státy selhávají: Původ moci, prosperity a chudoby (v originále Why Nations Fail: The Origins of Power, Prosperity, and Poverty). I když se o střední Evropě píše v knize jen velmi okrajově, napadla mě řada srovnání se současnou situací postkomunistických států.

Autoři se pokusili vysvětlit úspěch či úpadek států pomocí charakteru jejich politických a ekonomických institucí. I když jsou ekonomové, dávají jasný primát politickým institucím. Zjednodušeně, jejich teorie je následující: Extraktivní politické a ekonomické instituce jsou takové, které chtějí stát a jeho obyvatele vysávat. Jejich přirozeností je zabetonovat dané uspořádání na co nejdelší dobu, protože vyhovuje většinou velmi úzké vládnoucí elitě. Brání se inovacím, protože by podkopaly jejich moc. Inkluzivní politické a ekonomické instituce vznikají postupně a jejich cílem je udržet co nejširší pluralitu účasti a názorů, která posouvá vývoj kupředu. Lidé žijí v jistotě, že jim stát neznárodní majetek, nesebere patent a neznehodnotí úspory. Mají proto zájem na zisku, na vyšší produkci a na inovacích.

A teď se podívejme na střední Evropu. Maďary čekají od nového roku nové spotřební daně, například z pojištění nebo z energií. V červenci začali platit daň z telefonních hovorů. Češi budou platit vyšší DPH. Slovákům se zmenší podíl ve druhém, povinně soukromém pilíři důchodového pojištění. Něco podobného se už stalo Polákům, Maďaři o něj přišli úplně.

Populisté vyhrávají, když jiné strany obyvatelům nezajistí základní veřejné služby (bezpečí, vzdělání) a neochrání je před vykořisťováním místními elitami. Co jiného jsou ale aféry kolem pražského dopravního podniku, který musí omezovat služby a přitom z něj jsou na základě špatných smluv vyváděny stamiliony do daňových rájů.

Na počátku ekonomické a politické transformace se v postkomunismu málo dbalo na právní stát, na prosazení vlastnických práv a vytvoření hřiště s přehlednými pravidly. To jsou podle autorů knihy klíčové faktory pro to, aby obyvatelé měli důvod investovat do sebe a do své práce a vytvářet nové hodnoty, které společnost obohatí. Místo toho z Polska či Slovenska masově utíkají za prací do zahraničí.

Aby se vytvořily podmínky pro fungující pluralitu názorů, jsou důležitá svobodná média, píší autoři. Na Slovensku za první Ficovy vlády se bojovalo o nový mediální zákon, stejně pozornost zahraniční přitáhla i Viktor Orbán.

Klíčové pro úspěch je podle autorů knihy, aby základem pluralitních politických institucí byla co nejširší koalice složená ze zástupců různých složek společnosti. Zdá se, že v postkomunismu ale politici, kteří se zhlédli v extraktivním způsobu vlády, otrávili lidem starost o věci veřejné natolik, že zájem o účast v politice klesá. V Česku volilo v roce 1992 parlament 85 procent voličů, v roce 2010 jen 63 %. Shodou okolností, to samé číslo je nejvyšší účast u voleb v Polsku z prvního svobodného hlasování v roce 1989, kterou se dodnes Polákům nepodařilo překonat.

Závěr? Udržitelný ekonomický růst není pod vedením extraktivních institucí možný, protože brání inovaci. A protože jednotlivé složky společnosti s vidinou obrovských zisků vládnoucí elity bojem o to, kdo bude ovládat zdroje, vytvářejí neustálou politickou nestabilitu. Takový stát - a národ - prostě nemůže být úspěšný.