Robert Fico ani po sto dnech svého druhého volebního období ve funkci slovenského premiéra nepřestává překvapovat. Velké skandály se mu zatím vyhýbají, proto si mohl minulý týden dovolit nebývalé gesto: Pozval do své - dříve zapovězené - pracovny novináře a pohostil je sklenkou vína.

List Sme při této příležitosti přinesl celý seznam urážek, kterými dříve slovenský premiér novináře, které nyní nazval „kolegy“, veřejně počastoval. „Idioti“ byla jedna z těch mírnějších. A v komentáři ujistil, že premiérovi jeho novou beránčí tvář nevěří.

Nyní se úřad vlády na své webové stránce chlubí tím, kolik rozhovorů už premiér Fico rozdal a slovenští kolegové si stále lámou hlavu, zda je Fico a jeho nová milejší tvář výsledkem mistrného hereckého umění nebo opravdovou změnou.

České HN na odpověď na několik žádostí o rozhovor se slovenským premiérem stále čekají, proto si musíme vystačit s názory expertů a s citacemi ze slovenských médií, abychom se mohli dopustit takřka svatokrádežné myšlenky: Robert Fico to se Slovenskem a změnami, které podniká, myslí vážně a chce zemi modernizovat - i když způsobem, který se fanouškům parlamentní demokracie asi příliš nebude zamlouvat.

Na rozdíl od českých či maďarských vůdců má Fico jasno, kde je místo slovenské ekonomiky v současné krizi evropské integrace. „Bez ohledu na to, zda bude EU a eurozóna větší či menší, Slovensko musí zůstat její součástí,“ řekl v zajímavém rozhovoru pro časopis Týžďeň.

Pošilhává sice na východ, ale jeho první funkční období a zkušenost Viktora Orbána ho naučily, že přinejmenším rétoricky je třeba se držet evropské rodiny.

Doma to svým způsobem Fico nemá jednoduché. Dostal silnější mandát, než zamýšlel. Nemůže problémy hodit na nikoho jiného v koalici.

Samotná vládní strana Směr je složená z několika různých skupin, jejichž vliv musí Fico vyvažovat: bývalých autentických levicových politiků, národní levice a dvou vzájemně soupeřících skupin podnikatelů, které činí ta nejdůležitější rozhodnutí. A na obzoru blikají prezidentské volby v roce 2014, po nichž Fico pošilhává.
Korunním princem ve straně i ve vládě je ministr vnitra Robert Kaliňák (zástupce jedné z oněch dvou podnikatelských skupin), který si například dobrovolně vzal na starost řešení jednoho z nejpalčivějších problémů slovenského státu: situace romské menšiny. Ale nikoli z pohledu restrikce, ale skutečně jako politické, ekonomické a sociální otázky.

Opozice de fakto přestala existovat jako vyvažující síla. Parlament je jen převodovou pákou vlády, i když Fico ve zmíněném rozhovoru v Týžďni tvrdí, že poslanci jsou myslící bytosti.

Důležitá rozhodnutí si premiér bude přímo dojednávat s jednotlivými lobbistickými nebo zájmovými skupinami. Jak to bude vypadat, ukázalo zřízení nové Rady solidarity a rozvoje, v níž zasedají zástupci odborů, zaměstnavatelů, živnostníků, důchodců, akademiků, církví i nevládních organizací.

Nicméně, o Ficovi nelze mít iluze. „Procesně ona modernizace Slovenska nebude v pořádku,“ řekl mi jeden ze slovenských expertů, které Ficova vláda překvapivě pozvala k řešení jednoho z problémů, ačkoli se doposud řadil názorově spíš k pravici.

Fico obejde parlament a s opozicí bude spolupracovat jen tam, kde se mu to bude hodit. Spřátelený byznys si odebere svůj desátek. Ale výsledkem nemá být spálená země.

Ať už pod tlakem vnějších (eurokrize), nebo vnitřních okolností (tlak byznysu a voličů), mohou Fico a jeho lidé posunout řešení slovenských problémů kupředu a tím v historii mladého státu překrýt kapitolu dzurindovsko-miklošovských reforem, které degenerovaly do úplatkářských afér.