Ponořen v intenzivní zeleni voňavých oleandrů se nechávám hladit nočním větrem, který vane od moře plný historie, zatímco se s údivem dívám nad sebe na božskou dokonalost vibrujících souhvězdí.

Jsou to ty stejné hvězdy, které tisíce let sledovali obyvatelé tohoto prastarého ostrova, hrdé koruny zasazené v indigu Středomoří. Sardinie. Jméno, které evokuje bezpečné útočiště, kam se uchylují poutníci, přitahovaní antickým vábením této krásné mořské sirény.

Věž Chia, nasvícená jako malý měsíc v noci, sleduje nekonečné moře, odjakživa původ dobra a zla, stejně jako Život. Svět se zdá být velmi daleko od této mořské oázy požehnané absolutní krásou. Ztracen ve svých myšlenkách poslouchám vítr, jak rozhání vzdálené zvuky: ve víru listů zmítaných životem si uvědomuji, že čas neexistuje. Okamžik je náš jediný společník, dlouhá řada věčných okamžiků, všechny věčné, všechny pomíjivé.

Sardinský kámen je živý, pokrytý houževnatým kobercem středomořské vegetace. Pomalu stoupáme po pusté cestě, zmítáni větrem slunce a moře. V tichu, oněmělí krásou stříbrných olivovníků, smaragdové myrty a zlatého koštěte, dorazíme na krásnou pláž Tueredda. Zde nás vítá třpytivé moře s malým ostrovem Tueredda, tichým strážcem tohoto kouzelného zálivu. Voda je studená, povrch čeřený větrem, po koupeli z ní vyjdu regenerován a vděčen za to, že jsem. Teď je noc. Nechávám se ukolébat burácejícím hřmotem zpěněných vln, které ke mně z husté tmy mluví archaickým jazykem světa.

 
 

Již v názvu Ogliastra lze vychutnávat aroma vonných olejů z divokých rostlin, které visí na těch nejstrmějších skalách jako malé rostlinné zázraky. Náš krok je pomalý a opatrný mezi zaprášenými kameny a zelenými keři mastixe. Sem tam nás nějaký štědrý dub pokryje stínem, vzácnou úlevou v této zemi nasycené sluncem. Chodíme dlouho, kličkujíce se stejnou opatrností jako kozy, které nás doprovázejí se svými zvonky.

foto: Andreas Pieralli

Rozlehlé obrazy nesmírně modrého moře se před námi otevírají jako zázraky, kterým stěží můžeme věřit. Modré moře Pedralongy je nám odměnou za tolik potu a prachu. Odpočíváme unaveni, ale šťastni, že jsme se fyzicky setkali s touto trpkou, hrdou a velkorysou zemí.

Večer se vracíme do Arbaxase, kde nás uvítá shluk malých přiléhajících teras zasypaných v živé zeleni středomořské flóry. Ležím na pláži a nechám se uchvátit svěží kantilénou malých vln, které z neprozkoumatelné tmavé opony připomínají mi velké Tajemství, kde náš život začal - snad se stejnou lehkostí, s níž zpívají tito cvrčci skryti v trávě.