Je v půlce volebního období a měl by pomalu přemýšlet, s čím a jak vyhraje další parlamentní volby. Místo toho Viktor Orbán v čele kabinetu, strukturovaném tak, aby on, předseda, byl co nejvíc v roli krále a posledního arbitra, hasí jednu krizi za druhou. Přitom mohl Orbán sehrát jako populární vůdce velmi dobrou partii a být šampionem krizí postižené střední třídy nejen v Maďarsku, ale i v blízkém okolí. Kdyby ovšem v létě roku 2010 začal místo maďarských dějinných traumat rychle a strukturálně řešit ekonomickou situaci a nevymlouval se na předchozí vládce či obecně špatnou situaci v Evropě.

Když se před dvěma lety ujal moci, dvoutřetinová většina jeho poslanců začala práci tím, že se otočila k minulosti a největšímu kolektivnímu traumatu Maďarů, Trianonské smluvě, které oprášila. V létě 2010 jsem to chápal ještě jako gesto vítěze, který si potřebuje pojistit voliče pro druhé kolo, kterým byly podzimním místní volby. Pořád jsem čekal na ekonomický plán, který Fidesz vytáhne ze šuplíku a odmítal věřit odhadu jednoho mého známého, maďarského ekonoma, který tvrdil, že si spíš myslí, že žádný plán v šuplíku není. Soudě podle dalších kroků premiéra a jeho kabinetu nejspíš opravdu nebyl. Místo toho se začal poprvé od roku 1989 měnit politický systém.

Fidesz je „strana charismatického Führera“ je zatím poslední tvrdá kritika, která na hlavu maďarského premiéra dopadla, navíc nikoli ze strany liberálně levicové, ale od evropsky proslulého konzervativního rakouského novináře maďarského původu Paula Lendvaie. Ten ve své čerstvé knize Orbána popsal jako „mistra taktiky, nadaného populistu, radikálního a výborného oportunistu a bezskrupulózního politika, který nevěří žádným ideám, ale maximalizaci své moci bez výčitek, který nechává průchod maďarskému nacionalismu nebo ve chvíli krize podporuje strach a předsudky“.

O maďarské verzi „putinismu“ se už psalo a zcela jistě ještě napíše, například, až tento týden americká organizace Freedom House zveřejní ve středu svoji zprávu o stavu zemí v přechodu (Nations in Transit). Málo se zdůrazňuje, že Orbán se do situace evropského párii vmanévroval sám tím, že se v čase, kdy bylo třeba řešit především ekonomiku věnoval historii. Jenže problémem Maďarska je stav hospodářství, nikoli do dějinných chmur ponořeného národa. Ve svých projevech v poslední době se prezentuje jako obhájce maďarských zájmů vůči Bruselu a cituje odhady vládních ekonomů předpovídající růst, i když HDP stále klesá.

Těžko se třeba věří tomu, že někdo ekonomicky soudný zkontroloval jeho projev, v němž v roce 2010 sliboval do roku 2020 vytvořit milion pracovních míst. Orbánova vláda se obrací na Maďary, hovoří o podpoře malých a středních firem, ale podle poradenské firmy Policy Solutions dokázala za dva roky „vytvořit“ jen 50 000 pracovních míst. Dobrý politik by mohl vědět, že někdy je lepší mlžit než slibovat konkrétní cíle, které vám lehce mohou vaši protivníci omlátit o hlavu. Možná Orbán byl a je sebevědomý a hranici soudnosti má posunutou tak vysoko jako třeba český poslanec a exhejtman David Rath.

Dva roky po změně už není možné vymlouvat se jen na dědictví zanechané předchozí socialisticko liberální vládou, která rozhodně nebyla hospodářským vzorem a v populismu, najmě tom sociálním, s Fideszem úspěšně soupeřila. Úsměvně dnes vypadají výmluvy jako ta z provládního listu Magyar Nemzet, jehož komentátorka Anna Szabóová obvinila předchozí socialistické vlády, že pro Fidesz vytvořily past tím, že si vzaly velký úvěr u Mezinárodního měnového fondu, který se musí po roce 2010 splácet.

Nezaměstnanost dosahuje 11,8 % procent, což je srovnatelné pouze se začátkem transformace od socialismu v roce 1990, kdy krachovaly velké podniky. Podle posledního průzkumu institutu Tárki dosahuje popularita Fideszu jen šestnácti procent, zatímco socialisté mohou počítat s patnácti procenty.

Je to jen jeden z mnoha průzkumů, ale na co jiného by měl „nadaný populista a radikální oportunista“ slyšet než na hlas lidu, aby kriticky zhodnotil svoji dosavadní politiku? Leda, že by počítal s tím, že pro potvrzení a udržení své mocenské pozice už nebude za dva roky potřebovat standardní svobodné volby.