Kromě lístku, peněz a nervů by se měl český fotbalový fanoušek, jenž se vypraví do Vratislavi, vybavit i elementární jazykovou znalostí. Mohl by totiž lehce zabloudit ve spleti míčů (piłka), kterou bude obklopen. Takže kopaná je piłka nożna. Piłka ręczna je házená, piłka siatkowa je odbíjená. Piłka wodna je, jak lze vytušit, vodní pólo.

Polský fanoušek je kibic, poněkud vulgárněji kibol. Fanoušci (kibice) se dělí na dvě skupiny: kibic-piknik a kibic-fanatyk s podmnožinou ultrasi alias chuligani. Piknik tvoří zhruba dvě třetiny všech fanoušků, na zápasy se chodí dívat, občas zatroubí, či zakřičí a o přestávce se krmí klobásou.

Český fanoušek by se měl vyvarovat setkání s ultras, které na stadionu i mimo něj vede młynowy, tedy šéf tvrdého jádra. Na stadionu většinou nadhazuje slogany ke skandování, případně dává pokyn ke vniknutí na trávník (murawa). Mimo něj organizuje hon na fanoušky protivníka, s nimiž někdy také domlouvá organizovaný souboj (ustawka, grillowanie), kdy se přesně určí, kolik borců nastoupí za kterou stranu (5x5, 20x20). Někdy se střet odehraje nekoordinovaně, potom jde o souboj banda na bandę. Těch se nejčastěji účastní jádro tvrdého jádra, čili bojówka, nabojka či hools.

Pro kibice je nejsvětější věcí fana neboli flaga, tedy klubová vlajka co největších rozměrů (největší je sektorówka). Dobývání vlajky protivníka a její následné spálení, nejlépe ještě na stadionu, je jedním z cílů ultras a chuligánů.

Protože na Euro nebylo možné koupit lístky pro organizované skupiny fanatyků, budou čeští fanoušci zřejmě ušetřeni oprawy, tedy organizovaného hromadného projevu, jako je sborový zpěv, pirotechnika (asi netřeba překládat) nebo kartoniada, v níž na pokyn kibice zvednou nad hlavu karton, jehož kousek mají na sedačce a dohromady tvoří (ne vždy lichotivé) heslo nebo obraz.