Jacques Rupnik mi jistě odpustí, že jsem si vypůjčil titul jeho slavné knihy, která spolu se stejnojmenným seriálem BBC na počátku 90. let otevřela informační dveře mezi východem a západem Evropy.

Svým způsobem žijeme nyní v podobně revolučních časech, kdy se Evropa zásadně proměňuje – a výsledky víkendové série voleb naznačují, jakým směrem. Zde tedy několik postřehů o tom, proč je ode dneška Evropa poněkud jiná, než jakou jsme ji doposud znali.

1) Ke klíčovému slovu úspory přibylo další: růst. Jak nový francouzský prezident François Hollande, tak barvitá sbírka malých řeckých stran, která se protlačila do parlamentu, jsou jasným signálem voličů o tom, že politika pouhého utahování opasků nestačí. Evropané od svých vůdců očekávají něco víc než jen (tupé) škrty. Jak to udělat, to je ovšem jiná otázka, na niž není jednoduché odpovědět (něco může napovědět třeba tento článek z blogu založeného jistým Nourielem Roubinim). V Evropské unii dosud převládala snaha spořit, ale nová velká debata bude spíš o tom, jak nastartovat růst. Chystá se prý evropský Marshallův plán a stále více je jasné, že rychle upečený pakt o fiskální odpovědnosti nebude stačit, když navíc unie disponuje dostatečným množstvím různých směrnic a plánů, které – kdyby se dodržovaly – tak by polovina problémů eurozóny odpadla. Krásně to ukazuje třeba analýza Evropské rady pro mezinárodní vztahy, která navíc předvídá, že kromě fiskálního paktu budeme ještě potřebovat pakt růstu – a hlavně se naučit inovativně ekonomicky myslet. 
2) Evropané hledají alternativu k vůdčí roli Německa. Angela Merkelová je populární doma, ale nikoli v Evropě. Víkendové volby ve Šlesvicku-Holštýnsku, které připravily o vládu konzervativně liberální koalici, jako by byly předzvěstí krachu celoněmecké koalice. Němci jsou si vědomi, jak ukazuje například tento komentář z listu Die Zeit, že o jejich osudu se rozhoduje nejen doma, ale i v zemích jako je Řecko.

3) Výsledky řeckých voleb jsou největším bolehlavem uplynulého víkendu. Druhou největší politickou stranou se stala levicová Syriza, odmítající úsporná opatření, ale podporující členství v eurozóně. Jak to chce skloubit, není jasné. Neonacistický Zlatý úsvit dostal sedm procent. Obě největší strany, socialistický PASOK a konzervativní Nová demokracie, nedají dohromady nadpoloviční většinu. Z hlediska ekonomické síly eurozóny a evropské integrace nevýznamná země se tak znovu stane epicentrem evropských problémů. Pravdu zřejmě mají analytici jako Simon Tilford z londýnského Centra pro evropskou reformu, kteří tvrdili už před rokem, že Řecko se mělo nechat zkrachovat. Teď by bylo o bolehlav méně.

 


I Nouriel Roubini považuje výsledky voleb v Řecku za závažnější, než těch ve Francii. Zatímco Hollande je umírněný, v Řecku může podle něj nastat chaos:

 

 


 

4) Pravicoví extremisté se stali politickou silou, se kterou je třeba automaticky počítat. Marine Le Penová ve Francii je druhým vítězem voleb a sílu její Národní fronty prověří červnové parlamentní volby. Ale už to, že o její hlasy se celkem nezastřeně ucházeli v druhém kole oba kandidáti, něco znamená. Geert Wilders v Nizozemsku položil vládu. Řecký Zlatý úsvit, otevřeně se ve své symbolice odvolávající na fašismus, se pohodlně dostal do parlamentu s hesly, v níž "Řecko Řekům" patří k těm mírnějším.

Názory k tématu

Názorové texty k víkendovým volbám v Řecku a Francii

Komentář Adama Černého: Hollande má málo času

Ekonomický komentář Jana Bureše: Naivní představy Francoise Hollanda o podpoře růstu

Řecký blog Aleny Vitákové: Nebyla to jen mediální bublina, neonacisté míří do parlamentu

Ze světa: NYT, Paul Krugman: Those Revolting Europeans

5) Shrnuto a podtrženo, malé strany z okraje politického spektra mají na další vývoj v Evropě větší vliv než  – viz Zlatý úsvit, Syriza, Geert Wilders – němečtí Piráti. Příští víkend bude třeba zajímavé vidět, jak si v nejlidnatější německé spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko povede Pirátská strana, která atakuje pozice etablovaných Zelených. Malé strany se sice vymykají hlavnímu evropskému proudu, ale mají na podobu Evropy zásadní vliv.

Něco podobného platí i o malých zemích, i když nelze srovnávat Řecko a Nizozemsko v jejich hospodářské politice, nebo politickému vlivu. Je to slabost a síla evropského sjednocování zároveň: Malí mají vliv – a to i ten destruktivní.

Vítězství Françoise Hollanda může signalizovat návrat evropské levice, kterou v posledních letech vytlačovaly středopravicové strany a vlády.

Zajímavou – a dobrou – zprávou je překvapivý úspěch proevropských stran v nedělních srbských volbách, mezi něž je ovšem nutné započítat socialisty, jimž kdysi vládl Slobodan Milošević.

V Evropě tak vzniká nová politická konstelace, která bude mít zásadní vliv na další podobu integrace a její prohlubování. Po desetiletí sdílený konsenzus společné budoucnosti ve sjednocené Evropě, k němuž se tak rády a s nadšením přihlásily i postkomunistické státy jako Česká republika, bojuje o přežití.