Na serveru Eurointelligence se diví, že trhy reagují vyděšeně, překvapeně a negativně na dvě zcela předvídatelné a všemi očekávané zprávy: skutečnost, že François Hollande zvítězil v prvním kole prezidentských voleb ve Francii, a skutečnost, že nizozemská vládní koalice směřuje k rozpadu. Server též komentuje výrok Jana Keese de Jagera, nizozemského ministra financí, o tom, že „neexistuje žádná korelace mezi vývojem na jihu Evropy a v Nizozemsku“ a že „suverénní dluh Nizozemska je 65 procent HDP, tedy méně než evropský průměr“. Zapomněl dodat, že španělský dluh vůči HDP je také menší než evropský průměr.

Paul Krugman vzbudil pozornost tím, že srovnal euro se zlatým standardem. V první části textu Krugman píše, že doufal, že se Evropa konečně vzpamatuje k ráznějšímu řešení, a že před pár měsíci, kdy Evropská centrální banka razantně pomohla evropským bankám (byla to statečná a efektivní akce), to vypadalo nadějně jako začátek nového promýšlení věcí.

Místo toho se Evropa vrátila ke svému chybnému promýšlení věcí, které už vícekrát selhalo.

Základní podmínkou toho, že svět se dostane v 30. letech z krize, bylo opuštění zlatého standardu. Dnešním ekvivalentem je opustit euro. Pokud je Španělsku – zemi, která má už nyní nezaměstnanost na úrovni Velké deprese – předepisováno další škrtání a šetření, není vlastně jiná možnost. Politika, která je Španělsku předepisovaná, je prý zvrácená.

Wolfgang Münchau podporuje myšlenku celoevropské bankovní regulace a celoevropského pojištění vkladů. Měnová unie sice potřebuje integrovanější bankovní sektor, ale autor realisticky konstatuje, že zavést něco takového bude možná ještě obtížnější než zavést společný evropský dluhopis.

Ekonomové Ugo Panizza a Andrea Presbitero na VoxEU upozorňují na to, že se předpokládá, že vysoce zadlužené země mají tendenci růst pomalu. Této korelace se využívá jako argumentu pro škrty a šetření. Korelace ale neznamená příčinnou souvislost. Může to být i naopak. Slabý růst může být příčinou vysokého zadlužení. Politici by si měli být vědomi toho (předtím, než začnou prudce snižovat dluh), že důkaz proto, že to povede k růstu, zatím schází.

Také svět břidlicového plynu, ze kterého se stalo horké téma i u nás, má své skandály. Časopis Rolling Stone a agentura Reuters píšou o tom, jak si šéf firmy Chesapeake Aubrey McClendon vypůjčil z firmy 1,1 miliardy dolarů a ručil za ně podílem ve firmě. Akcie největší firmy v oboru prudce padají.

Na serveru Seekingalpha.com je zajímavý článek o promarněných šancích Argentiny, tedy země, jež se právě dostala do titulků kvůli znárodnění petrochemické firmy, kterou ovládala španělská firma Repsol.

Od té doby, co Argentina opustila v roce 2001 fixní kurz 1:1 mezi dolarem a pesem a vyhlásila platební neschopnost na většinu zahraničního dluhu, dosáhla země silného oživení. Růst byl rychlejší než v Brazílii a snížila se nezaměstnanost a chudoba.

Růstu ovšem bylo dosaženo velmi nekonvenčními prostředky. Země je nepřátelská vůči zahraničním investicím, vláda manipuluje s trhy a intervenuje na nich, lže o inflaci a vyhrožuje těm, kdo chtějí publikovat pravdivá čísla. Argentina má velmi slabě rozvinutý bankovní sektor, protože po roce 2001 lidé bankám nevěří. Má bohatá naleziště plynu a potřebuje investovat do těžby. Financial Times píše, že kdyby byla vláda chytrá, tak znárodní firmu YPF až poté, co zahraniční investor uskuteční potřebné investice.