Školství je mocná politická zbraň. Své o tom ví nejen český premiér Petr Nečas a čerstvě odvolaný ministr školství Josef Dobeš, ale třeba i maďarský premiér Viktor Orbán, jeho polský kolega Donald Tusk nebo nastupující slovenský premiér Robert Fico. V Maďarsku, Polsku i na Slovensku je o školství jako politický nástroj obrovský zájem. Učitelé bývají odborově dobře organizovaní, jejich voličské hlasy jsou nezanedbatelné a umějí ovlivnit i názory svých žáků a studentů a jejich rodičů.

Vláda Viktora Orbána například převedla 80 škol pod správu církví, což je první krok k celkové revizi školství, jež – podobně jako další součásti veřejného života – hodlá vládnoucí strana Fidesz ovládnout. Pro začátek Fidesz školství centralizoval: chtěli mít co největší vliv na jmenování ředitelů a na obsah výuky. Podle v listopadu přijatého zákona učitelé nemohou měnit víc než deset procent obsahu učiva, zatímco dosud mohli učít podle svého třetinu látky.

 

 

 

 

První krok byl tedy předání části škol církvím. Nejvíc škol dostali katolící, kteří tak zvětšili počet svůj škol o pětinu. Posílili i evangelíci a reformisté. Církve dostaly školy oficiálně kvůli zadlužení veřejného sektoru, takže v mnoha obcích po celém Maďarsku už nyní mladí lidé nebudou mít jinou možnost, než chodit do církevních škol, kde jsou povinné hodiny etiky a náboženství. V Budapešti nebo jiných větších městech není problém školu změnit, ale na vesnici nebo v malém městě už ano, takže mnoho mladých Maďarů se povinnému náboženství nevyhne.

Polští rodiče žili loni tím, že vláda navrhla snížit věk nástupu prvňáků do základní školy na šest let. Vyvolalo to bouři úvah o tom, zda jsou šestileté děti už na docházku připravené, což pro českého pozorovatele bylo dost nepochopitelné. Letos se pro změnu zase bude – soudě podle názoru nejčtenějšího polského týdeníku Uwazam Rze – debatovat o reformě středního vzdělávání. Připravovaná reforma, která má platit od září, chce už ve věku kolem šestnácti let třídit mladé lidi podle toho, zda jsou techničtěji nebo humanitněji zaměření. Opatření, které má podle autorů zlepšit přípravu mladých lidí na trh práce, kritizují odpůrci jako způsob, jak příliš brzo z dětí udělat specialisty a naopak jim do budoucna zúží možnosti dalšího studia a pracovního uplatnění. Z politického hlediska vadí konzervativcům hlavně to, že ne všichni budou muset podrobně studovat historii Polska a Poláků až do konce středoškolské docházky.

A konečně díky školství začaly přicházet i zajímavé zprávy ze Slovenska, kde to chvíli po volbách vypadalo, že Fico a jeho Směr budou provádět smířlivou, tolerantní a nekonfliktní politiku. Designovaný ministr školství Dušan Čaplovič už oznámil, že nedovolí vznik žádné nové soukromé vysoké školy, čímž se dostal do konfliktu s Německem. Jeho velvyslanectví totiž podporuje vznik nové německé soukromé vysoké školy v Bratislavě, jejíž zřízení čekalo právě jen na podpis ministra. Čaplovič byl za první Ficovy vlády vicepremiérem pro znalostní ekonomiku a pro menšiny. Je znám svým důrazem na stát a jeho roli v čemkoli, především ve vzdělání. Zajímavé bude sledovat třeba debatu kolem jeho nápadu pouštět na gymnázia jen studenty s průměrem známek 1,5 a nižším, což by zřejmě vedlo k zániku gymnázií.

Čaplovič má ale pravdu, že vysoké školství na Slovensku je v lehce chaotickém stavu. Řada poboček vysokých škol nemá akreditaci, existuje třináct soukromých vysokých škol a Čaplovič nechce další. Dokonce podle rozhovoru pro agenturu TASR zvažuje, že by akreditaci potřebovaly naopak střední školy. K tomu, které školy jsou Slovensku potřebné, chce svolat čtyřstranné jednání: zřizovatelů základních a střední škol (tedy obcí, krajů, církví a soukromých subjektů), zástupců učitelů, zaměstnaneckých a profesních svazů a státu.

Ministerstva školství také spravují nemalou část rozpočtu, ve střední Evropě jde na školství většinou kolem čtyř procent HDP. Když k tomu připočteme evropské fondy, s nimiž měl exministr Dobeš tak skvělou zkušenost, tak mají politici dost velký zájem na tom mít na ministestvech školství co nejvěrnější kádry. A ti jako Viktor Orbán nebo Robert Fico, kteří drtivě vyhráli volby a mají perspektivu, že opozice je v příštích volbách ze sedla nevyhodí, mohou přemýšlet i dlouhodoběji o tom, jak si ze studentů a žáků vytvořit věrné, nekritické a poslušné voliče.