Ve čtvrtek odhlasoval Evropský parlament rezoluci proti webové stránce nizozemské strany Strany pro svobodu. Jde o stránku s jednoduchým formulářem, kde lidé mohou hlásit problémy se Středo- a Východoevropany v Nizozemsku. Stránka, která není nic víc a nic míň než ventilování frustrací, nic se nemusí dokazovat ani ověřovat. Stránka, které se dostává daleko víc mediálního zájmu, než kolik zaslouží. Brusel se durdí a pozornost se věnuje místo zásadním problémům jakési stránce, která nevyjadřuje stanovisko Nizozemska jako země k celé této záležitosti. V Bruselu se ostatně taky raději nehovoří o stinných stránkách pracovní migrace.

’Půl milionu Holanďanů je nezaměstnaných, protože jim Poláci vyfouknou práci. Poláci jsou pijani, je jich čím dál víc, na silnicích jezdí jak pominutí, pracují za žebráckou mzdu a tím se nedostává pracovní příležitosti pro autochtonní obyvatele. Když práci ztratí, za nějaký čas stejně začnou krást. Vyřvávají po ulicích, zabírají tu místo a ve velkých městech okupují celé čtvrti. O nějaké integraci nemůže být řeč. Bulhaři a Rumuni tvoří ‘skimming‘ bandy, které ničí bankovní automaty. Jsou to kapsáři, kradou měď nebo mají na svědomí vloupačky všeho druhu. Jo, a někteří Poláci už taky v Nizozemsku dostávají nezaměstnaneckou podporu.’

To je pár demagogických tvrzení, hodných pamfletů nacionalistů i všelijakých povídálků. Ale taky pár názorů obyčejných lidí z těch zpravidla nejlidovějších čtvrtí nizozemských měst, konfrontovaných se změnami posledních let. Faktem je, že v současnosti je v Nizozemsku kolem 350 000 Středoevropanů, z toho největší počet, a to přes 100 000, je Poláků. V současnosti je kolem 4000 polských občanů registrováno jako nezaměstnaní na podpoře. Proti tomu Nizozemsko ročně vydělá na polských pracovních silách odvodem daní a příspěvcích na pojištění přes miliardu eur.

Kde je tolerance Holanďanů?

Při těch negativních zprávách o zabírání pracovních příležitostí se slovo Poláci dá taky zaměnit za jinou národnost, Litevce, Rumuny, anebo třeba Čechy i Slováky. Kam se poděla tolerance Holanďanů? Ale nejenom to, kam se poděl zdravý rozum a objektivita? Dá se Nizozemsko na cestu xenofobie po staletích, kdy každý příchozí byl v této zemi vítán a téměř hýčkán? Mění se imigrace, chápaná jako etnický a ekonomický přínos v zemi obchodníků a střízlivého, myslícího národa v jakýsi postrach? Proč se všechno hází do jednoho pytle? A bude tedy nezaměstnaný Nizozemec dělat třeba tu práci při sezonních sklizních nebo v továrnách u otupujícího běžícího pásu?

Nizozemsko má staletou tradici přistěhovalců, kteří se zde někdy od 16. století začali usídlovat: francouzští Hugenoti, španělští a portugalští Židé, později Belgičané a němečtí uprchlíci před fašismem, po válce pak statisíce Indonésanů, později Surinamců a Antiliánů. V 60. letech zažilo Nizozemsko poprvé stimulovanou imigraci. Na obnovení země se nedostávalo pracovních sil, a tak se vší silou hledaly zdroje v jižní Evropě, ale hlavně v Maroku a Turecku. Dodnes se zápasí s důsledky vlny těchto gastarbeiderů. Ne proto, že přestali o desetiletí později být hosty v zemi a stali se - tím, že přicestovaly jejich rodiny - jejími občany, ale proto, že nizozemské politické klima imigraci desítky let idealizovalo a nekladlo si žádné podmínky na integraci imigrantů.

Na špargl v poklusu

Za několik týdnů začne na jihu Nizozemska v provincii Limburg sklizeň šparglu neboli chřestu obecného, jinak zvaného ‘bílé zlato‘. Úroda trvá pár měsíců a sklizeň je na sto procent ruční práce. Pracovní dny jsou dlouhé a je to fyzicky náročná, vysilující práce. S kuropěním vyrážejí sezonní dělníci na pole a pracuje se do úmoru. Pěstitelé musejí na toto období najmout pracovní síly, které jsou během minimální doby schopny vysoké produktivity. A tyto pracovní síly jsou převážným dílem Poláci, Slováci, Rumuni. Povětšinou mladí dělníci a dělnice se pohybují po brázdách v úctyhodném tempu. Je to spíš poklus, ve kterém jedním ‘šmiknutím‘ uřezávají stonky chřestu o určité výšce, nesmí se přeskakovat. Zastavovat se znamená ztrátu času. Sklidit pár set kilo chřestu za den znamená pak relativně slušný výdělek.

Nizozemsko čítá v současnosti asi půl milionu nezaměstnaných. Do těžké práce se však skoro žádný nezaměstnaný nehrne. Ne, ten se ‘otočí na bok a dáchne si v klidu ještě nějakou hodinku‘, jak prohlásil jeden parlamentář. Za minimální mzdu se nikomu nechce dělat a už vůbec ne těžkou fyzickou práci. Agentury práce přijímají tak na tu nejhorší práci pak hlavně dělníky odjinud, v posledních letech z východní Evropy. Ministr sociálních věcí by situaci rád změnil a už měsíce se mluví o zavedení povinnosti pro nezaměstnané přijmout jakoukoliv práci. Zaměstnavatelé ovšem tímto plánem nejsou vůbec nadšeni. Nic špatného o pracovní morálce Nizozemců, ta je docela úctyhodná, a nejenom když pracují na svém. Dlouhodobě nezaměstnaní jsou ovšem kapitola sama pro sebe. Někteří nejsou schopni i té nejjednodušší práce, a když už mají snahu, nejsou schopni plnit normy. Fluktuace, konflikty, nemocnost, nedisciplinovanost. Jen malá část je motivovaná si ‘máknout‘ jako nárazoví dělníci, má disciplínu a je bezvýhradně připravena přijmout jakoukoliv práci. Oproti převážné většině třeba právě těch Poláků a Slováků, kteří přesto, že jsou zpravidla daleko výše kvalifikovaní, jsou ochotni k té nejtěžší fyzické práci. Podle tvrzení zaměstnavatelů jsou schopni se zapracovat během půl dne a vykazují překračování norem až na 130–150 procent.

Zaměstnavatel viníkem

Na dotaz, co by dělal, kdyby nebylo Středo- a Východoevropanů, odpověděl jeden zaměstnavatel z distribučního střediska, že by samozřejmě byl nucen přijmout místní pracovní síly. Že by to tedy byla pravda, že Poláci zabírají místo a ubírají místním práci? Vzhledem k realitě by zaměstnavatel pravděpodobně musel snížit normy, zvýšily by se jeho náklady na mzdy, a tím by přišel na buben. Jeho závěr byl, že by fabrika, kde to proces dovoluje, mnohem víc investovala do inovace, nových technologií a mechanizace. Takže nakonec ne místní nezaměstnaní, ale řádka robotů by zaplnila místo po těžce pracujících Polácích.

Přesto se opakovaně ozývají hlasy o zaplavení nizozemského trhu pracovních sil Poláky a jinými středo- a východoevropskými národnostmi. Jde o stavebnictví, pěstitelství zeleniny a ovoce, pomocné práce v zemědělství a v mnoha průmyslových odvětvích. Nejsou ale tím vším vinni zaměstnavatelé, kteří raději sáhnou po pracovních silách, které se jim nabízejí a jsou pro ně výhodnější, levnější a jednodušší? Místo zaškolování, trpělivosti a měkčích, takříkajíc lidských norem? Když například takový nemotivovaný a k práci víceméně donucený sběrač chřestu je schopen vydělat za den místo nějakých průměrných 55 eur pouze polovic a jeho mzda je hluboko pod minimální mzdou, je zaměstnavatel teoreticky povinen mu doplatit, a to není nikdo ochoten dělat. Jedině snad se státní podporou, pokud je ‘dotlačit‘ někoho do práce důležitější než jeho ekonomický přínos. A nebo z dobročinnosti, a to už v dnešním světě konkurence a obchodu nelze očekávat vůbec.