Když se v nedělní volební ráno novinář zeptal Mikuláše Dzurindy, poraženého lídra slovenské pravice, zda se nebojí, že kvůli neochotě odstoupit skončí jako Vladimír Mečiar, jindy nabroušený politik jen sklopil oči a hledal slova. Strana kdysi nejmocnějšího muže Slovenska získala v sobotu 0,93 procenta hlasů, zatímco Dzurinda a jeho lidé se jen tak tak ještě dostali do parlamentu.
Letos je Dzurindovi sedmapadesát a soudě podle sebevědomého vystupování se do politického důchodu rozhodně nechystal. Teď mu ale nic jiného nezbývá, i když strana Slovenská křesťanská a demokratická unie je do velké míry jeho vlastním dítětem. Někteří členové strany a příznivci čekali, že Dzurinda podobně jako před dvěma lety odstoupí z pozice volebního lídra. Už v roce 2010 ho totiž dohnalo podezření z korupce a černého financování strany, které letos podpořila kauza Gorila. Není divu, o kupování poslanců za jeho druhé reformní vlády se na Slovensku vyprávěly legendy.
V roce 2010 voličům předhodil vějičku v podobě Ivety Radičové, z níž povolební dohoda pravicových stran udělala premiérku. Podle kuloárových informací ale Dzurinda dělal všechno možné, aby pozici populární premiérky podkopal. Letos se v posledních chvílích kampaně snažil udělat něco podobného, opět nastrčit voličům ženu, i když už ne jako volebního lídra. SDKÚ neuspěla nejen proto, že dosluhující ministryně spravedlnosti Lucia Žitňanská, která se už před volbami přihlásila o křeslo předsedy strany, je bruneta, zatímco Radičová je blondýna.
Žitňanská, která se pokusila o reformu justice, úhelného kamenu stability a kvality slovenské demokracie, sesbírala třikrát více preferenčních hlasů než Dzurinda a mohla by se stát slovenskou „železnou lady“. Pokud se jí ovšem podaří radikálně omezit vliv otce-zakladatele na stranu. K tomu by pomohlo, kdyby se potvrdily včerejší spekulace o tom, že Ivan Mikloš, po Dzurindovy druhý „majitel“ partaje a její finanční mozek, má zajímavou nabídku ze zahraničí, kvůli niž by se vzdal i poslaneckého mandátu.
Dzurinda tak má ještě šanci udržet si alespoň trochu tvář, i když o míře jeho sebereflexe už pochybují i jeho nejzarytější stoupenci. V rozhovoru pro deník Sme tři dny před volbami tvrdil, že vůbec nepřemýšlí o odchodu z politiky. „Nepomohlo by, kdybych odstoupil z postu volebního lídra,“ pravil těsně před volbami. Den po volbách připustil osobní zodpovědnost za výsledek, v němž jeho strana přišla o téměř dvě třetiny voličů. Ani dnes nerezignoval okamžitě, ale počká až na květnový kongres.
V zahraničí i díky jeho silnému egu stále přežívá mýtus úspěšného reformátora, zatímco doma je to už jen další v podezření z korupčních kauz namočený politik, kterého navíc levicovější část voličů nenávidí za poplatky u lékaře, nižší sociální dávky a vůbec nejistou budoucnost, spojenou s vysokou nezaměstnaností.
Na Slovensku nejde jen o osud jedné, kdysi nejsilnější pravicové strany. Celá pravice postrádá osobnost, která by nabízela něco víc než jen společně sdílený, více či méně intenzívní odpor vůči Robertu Ficovi.
Rozdrobená pravice to na Slovensku neměla nikdy jednoduché a Vladimíra Mečiara odstavila jen za pomoci postkomunistů. Dzurindu do premiérského křesla vynesl v roce 1998 společný odpor vůči mečiarismu. Až potom se projevil jako schopný politik, reformátor a jak se ukazuje, i manipulátor.
S Ficem to bude mít pravice možná ještě složitější. Křesťanští demokraté mají programové i charakterem voličů více společného se Směrem než s dzurindovci. Liberálové Richarda Sulíka jsou pro SDKÚ po loňském pádu vlády úhlavním nepřítelem. Igor Matovič, který získal z pravicových politiků nejvíce preferenčních hlasů, je populista a individualista bez programového a stranického zázemí. A charizmatická Iveta Radičová, která také není tip pro systematickou stranickou práci, se bude nejspíš připravovat na prezidentské volby v roce 2014.
