Polský premiér Donald Tusk měl pověst politika s vynikající pověstí a image. Jako jediný premiér po roce 1989 obhájil loni v říjnu ve volbách svůj post a vstoupil do druhého volebního období. Prvních sto dní druhé Tuskovy vlády, které uplynuly v neděli, ale potvrdilo otřepané rčení, že dvakrát nelze vstoupit do téže řeky.

Tak především, padl mýtus o skvělém public relations Tuska a jeho strany Občanská platforma. Od počátku roku její podpora v průzkumech jen klesá, stejně jako sympatie voličů vůči Tuskovi samotnému. Příčinou není, jak se vládní politici obávali, příprava na hlubokou důchodovou reformu, jejímž základem má být zavedení jednoho věku pro odchod do důchodu mužů i žen v 67 letech.Odbory už oznámily na jaro sérii protestů kvůli důchodové reformě, na ty se vláda připravovala.

Na Poláky ale dolehla řada jiných, „drobnějších“ problémů. Nejprve vypukl chaos kolem nových lékárenských předpisů, který na pár týdnů zmátl pacienty, lékárníky i lékaře. A potom se do vlády pustila hlasitá a vlivná menšina kvůli dohodě o kontrole internetu ACTA. Protesty v Polsku byly asi nejhlasitější z celé Evropské unie, i když Poláci v přepočtu na hlavu nejsou mezi uživateli webu na špici. Penetrace internetu, tedy podílu populace, která má k webu přístup, je 58,4 %. Pro srovnání, v Česku je to 65,6% a na Slovensku 74,2%.

Nepočetné, ale hodně hlasité protesty proti ACTA, které spojily levicové i pravicové „internauty“, jak se v Polsku říká aktivním uživatelům internetu, ukázaly, že Tuskova vláda je slabší než se čekalo. V lednovém průzkumu agentury CBOS Poláci označili za největší mínusy posledních tří měsíců chaos ve zdravotnictví, růst cen a spor o ACTA. Chystaná důchodová reforma zůstala daleko pozadu.

Polští komentátoři včetně i obvykle provládního listu Gazeta Wyborcza začali opakovat, že Tusk se reforem bál během své první vlády a že se jich bojí i nadále. Ve své vládě nemá Tusk tvář – kromě své vlastní -, kterou by si bylo možné automaticky spojit s reformami. Nejvíc času v médiích v posledních týdnech zabrala ministryně sportu Joanna Mucha, kdysi vyhlášená jako Miss Sejmu, jen proto, že kolem sebe vytvořila přinejmenším zdání nekompetentnosti. Má ovšem řídit nejdůležitější akci od vstupu Polska do Evropské unie v roce 2004 – mistrovství Evropy ve fotbale, které Polsko pořádá společně s Ukrajinou.

Zaslechl jsem i názor, že Mucha, zralá podle většiny médí na odvolání, má své místo jisté, protože její (pseudo)aféry přitahují pozornost, kterou by jinak média i opozice věnovaly například nenápadně chystané reformě justice, jež vede ministr spravedlnosti a vůdce konzervativního křídla Občanské platformy Jaroslaw Gowin. Vedle státních financí je lepší fungování polského soudnictví dalším oříškem, na němž si vylámali zuby už mnozí jiní.

Klíčem pro Tuskovu budoucnost je nicméně důchodová reforma a celkově ozdravění státních financí. Tusk ve skvělém programovém prohlášení nové vlády v listopadu sliboval mnoho odvážných kroků, po kterých mu tleskali nejen ekonomové, ale i finanční trhy. Nyní se ale stal sám tváří důchodové reformy a tudíž i terčem budoucích útoků a protestů, protože jeho koaliční partner, Polská lidová strana, se od zvýšení důchodového věku distancoval, i když dostal právo obsadit ministerstvo práce. To navíc řídí ve velké politice nezkušený třicetiletý lékař Wladyslaw Kosiniak – Kamysz.

I proto nabývají na důležitosti pochvalné poznámky z ciziny, na které si Poláci kvůli své (domnělé) výjimečnosti potrpí. Proto vládní politici i méně kritická média neustále oceňují konstruktivní postoj Tuskovy vlády vůči krizi v Evropě. A vrcholem je, když Poláky pochválí Němec. I když opozice Tuskovi vyčítá, že se v evropské politice chová jako poslušný pudlík kancléřky Angely Merkelové.

„Oproti všeobecnému zdání je hodně věcí, na kterých se polští politici shodnou a které dlouhodobě prosazují podobně různé polské vlády. Dokonce bych řekl, že v případě německých stran je takových věcí o dost méně,“ řekl v rozhovoru pro týdeník Polityka v Polsku žijící německý politolog Klaus Bachmann. Myslel jako poklonu, ale s ohledem na odkládané reformy státních financí a neustále bující státní aparát to zní značně ironicky.