Jak se zdá, největším nepřítelem vládních reforem je vládní koalice samotná. Těžko racionálně vysvětlit její sloučení 14 projednávaných návrhů zákonů do jednoho balíku, o němž má být vedena diskuse. Říkám si, zda to nakonec není zvlášť rafinovaný pokus rozjeté reformy potopit, ovšem tak, aby to nemusela dělat vláda samotná.

Částečně jsem zde už o tomto rozhodnutí psal a vysvětlil jsem, v čem problém spočívá. Kdo dáte přednost mluvenému slovu, můžete si vše poslechnout.

Velmi stručně řečeno je situace následující. Vládní koalice potřebuje schválit balík svých reformních návrhů tak, aby začaly platit k 1. lednu 2012. Nejenom proto, že řada z projednávaných návrhů má návaznost na daně a státní rozpočet, ale také proto, že v polovině března Ústavní soud celou řadu vloni schválených opatření zrušil, s odloženou účinností k 31. prosinci 2011.

Situace ale není nijak extrémně napjatá. Jsme na začátku listopadu. Vláda má velmi pohodlnou většinu. Opoziční ČSSD se rozhodla pro obstrukce. Tedy pro pasivní rezistenci. Obstrukce jsou přirozeně nepříjemné, ale nejsou tragické. Vláda má relativně dost času a všechny výhody na své straně. Ze strategického hlediska je vše jasné, pokud ovšem neudělá chybu.

Podle mého názoru ji udělala ve chvíli, kdy rozhodla o sloučení více bodů programu do jednoho A ZÁROVEŇ vztáhla omezení řečnické doby a počtu vystoupení jen na onen jeden všezahrnující bod. Je pravda, že vše souvisí se vším, ale jisté diference přeci jen existují. Jak souvisí např. Generální inspekce bezpečnostních sborů a třeba DPH, těžko říct.

Jednací řád Poslanecké sněmovny také nepracuje s formálním označením souvisejících záležitostí, ale s jejich materiální podstatou. Tento zákon hovoří o sloučení bodů programu, ale omezení počtu vystoupení vztahuje k jedné věci. Tedy soudím, že sloučit lze leccos, ale jednací řád předpokládá, že poslanci budou mít možnost vystoupit ke každé projednávané věci.

Tento postoj ostatně zastává i legislativní odbor Poslanecké sněmovny, který by bylo hloupé podezřívat z příchylnosti k opozici. 

Těžko tedy rozumět postoji vládní koalice, která se přesto rozhodla omezit práva opozice. Je to o to hůře pochopitelné, že v podobné, byť ne totožné věci, dal letos Ústavní soud za pravdu opozici. Proč tedy vládní koalice riskuje své reformní úsilí?

Přitom by k vítězství nepotřebovala nic jiného než trpělivost. Opoziční poslanci se unavují stejně rychle, ne-li rychleji, jako koaliční poslanci. Vše tedy mohlo dávno před koncem listopadu skončit.

Co má vládní koalice teď? Vyhlídku, že na začátku týdne bude moci uvedené návrhy poslat prezidentu republiky k podpisu. A jako bonus jistotu nejistoty, zda nebude tyto návrhy projednávat ještě jednou přibližně za rok.

Zkrátka nepochopitelné jednání. Snad momentální okouzlení silou. Ale poslední instancí v našem právním řádu už 20 let není parlament. Třeba to vládní koalice do svých plánů i zakalkulovala, i když vyjádření některých jejích představitelů tomu neodpovídají.