Připouštím, že toto tvrzení může působit jako protimluv, je jím ale jen zdánlivě.

Skutečnou pohromou pro nezávislost státních zástupců se stala jejich procesní pravomoc zastavit trestní stíhání ještě dříve, než dospěje k soudu (viz § 172 tr.ř.). I zde (tedy alespoň doufám), zafungoval zákon nezamýšlených důsledků. Tato pravomoc měla původně chránit nevinné občany před zvůlí policie, a odbřemeňovat trestní soudy od projednávání beznadějných obžalob.

Život si ale našel cestu a z pravomoci státních zástupců chránit před policií nevinné občany vykoval pravomoc chránit před spravedlností vinné politiky a na ně napojený zločin. V kombinaci s personální závislostí státních zástupců na výkonné moci vytvořil § 172 tr.ř. snad nejošklivější vřed na tváři polistopadové justice.

Pokud se současné vedení resortu spravedlnosti chce skutečně odhodlat k zásadnímu kroku směrem k ukončení faktické beztrestnosti vysoké politické korupce, musí vedle ostatních navrhovaných opatření trvat na tom, aby státnímu zastupitelství byla odňata pravomoc zastavit trestní stíhání právě v těch věcech, pro něž nejvyšší státní zástupce Zeman navrhuje zřízení elitního odboru žalobců (viz HN z úterý 18.10.). A pochopitelně: už vůbec se na tuto kategorii obviněných a trestných činů nemůže vztahovat nově navrhovaná pravomoc státního zástupce uzavřít dohodu o vině a trestu.

Tím se pochopitelně problém nevyřeší - v nejlepším případě se ale přesune před trestní soudce. To by mělo dvě výhody. Zaprvé, řízení zde je veřejné a manipulace justice ve prospěch obžalovaných bude nesrovnatelně složitější (jakkoli jistě ne nemožná). A za druhé, v tom horším případě možná alespoň nová procesní úprava otevře oči těm, kdo soudí, že hlavním problémem zdejší justice je členství části soudců v Komunistické straně Československa.