Zejména ta, kde říkají, že hrdinů máme málo. Například Alexandr Vondra, přinejmenším dle zpráv z médií, třeba ZDE.

S takovým názorem mohu těžko souhlasit. A to proto, že není pravdivý. Nebo má být povyšován někdo za cenu umenšování hrdinství ostatních?

Hrdinů máme dost i dnes, ale doba je jiná a dává příležitosti hrdinství jiného druhu, než období okupace nebo roky po únoru 1948. Zůstaňme ale v minulosti. Řekneme-li, že máme málo hrdinů z období právě poúnorového, házíme přes palubu tisíce lidí, kteří byli perzekuováni za své politické postoje nebo společenskou příslušnost.

Otázka tedy stojí takto – byl ten, kdo si odseděl za politický delikt třeba 15 let a ve vězení neselhal, hrdina? Otázka není postavena tak, kdo byl větší hrdina. Taková otázka je většinou nesmyslná, protože jsou hrdinství různého druhu, neporovnatelná. Navíc mnoho lidí označovaných za hrdiny ve svém činu, za který jsou později oceňovaní, nic zvláštního nespatřuje. Nebo nespatřuje ve chvíli, kdy jej konají. Tedy, byl dotyčný odsouzený hrdina?

Pokud ano, tak jich máme velmi mnoho. A svědčí o nás samých jako o společnosti, že nechceme vidět hrdinství, ale jakési ikony hrdinství. Máme takových lidí, daleko civilnějších hrdinů, i z období normalizace. Kdy už nešlo o život, ale o jakousi důstojnou existenci. I zde jich jsou tisíce.

Zatím jsme se nedokázali vypořádat ani s případy podobnými bratrům Mašínovým. Kdo dnes ví, co byla zač skupina Černý lev 777? Pokud chcete, najdete potřebné informace ZDE. Text je napsaný velmi dobře, nabízí otázky. Odpovědět si každý musí sám. Jen škoda, že se pro členy této skupiny nějaká medaile nenašla. Jejich vyznamenání by, hádám, nevzbudilo žádnou kontroverzi, ale naopak by mohlo otevřít cestu složitějším případům. Není obvykle nejlepší začínat od nejtěžšího.

Ani dnes nemáme hrdiny? Potom jsme velmi nešťastnou společností, protože každý a každá doba potřebuje nějaký pozitivní vzor, k němuž se může upínat. A snažit se stoupat vzhůru.

Není hrdinou dnešní doby třeba Libor Michálek? Příliš kontroverzní příklad? To je ovšem pravda, živí hrdinové, jako lidé z masa a kostí jsou velmi často kontroverzní. Teprve čas z některých z nich udělá mýtus, legendu, odvane kontroverzi. Je pravda, že tohle není ten nejlepší příklad. Pan Michálek si svůj boj bude muset ještě dobojovat. Je jiná doba, nepoteče krev, nervy ale jistě.

A co třeba Jiří Šindelář? Připomenu, že se jedná o strojvedoucího, který svou duchapřítomností zabránil tomu, aby vlakové neštěstí u Studénky mělo 8. srpna 2008 tragičtější následky.

Myslím, že jde o osobu nekontroverzní. Která by si státní vyznamenání zasloužila. Rozhodně by nijak negativně nevyčníval z řady jmen na seznamu 28. října. Mohl by být pozitivním vzorem jako příklad člověka, který řádně vykonával své povolání a pomohl zachránit lidské životy. Civilní hrdina, hrdina pro dnešní dobu.

Zatím se na něj nedostalo. Pokud je třeba čekat, potom třeba za 20 let už nikdo, kromě hrstky žijících účastníků oné nehody, už nebude vědět, kdo to je a za co je vyznamenán. Hrdiny má smysl vyznamenávat, dokud ještě žijí.

Jaký je ale příběh Jiří Šindeláře? Nejenom, že vyznamenání, na které má nejenom dle mě nárok, nedostal, ale jeho zaměstnavatel ho z ryze formálních důvodů připravil i o režijní jízdenku.

Na rok a půl. Počítám-li dobře, musel přijít pátý ministr dopravy od oné nehody, který situaci letos v červnu změnil: jak jinak mohou České dráhy, aby v tom byla nějaká symbolika, poděkovat a vyznamenat člověka, který pro ně tolik udělal, než předáním doživotní režijní jízdenky? Nestalo se. (Na věci nic nemění, že Jiřímu Šindelářovi byla poskytnuta finanční odměna. Státní vyznamenání je symbolem a je také něčím více než kouskem plechu a látky. Jde o sílu symbolů a způsobu, jak jsou věci vyřizovány.)

Vlastně si své malé „vyznamenání“ zaslouží i současný ministr dopravy. Za zdravý rozum. Aspoň v tomhle, snad nekontroverzním případě.

Měli bychom se tedy kolem sebe rozhlédnout a své hrdiny uvidět a ocenit. Budeme-li čekat, až se nějaký Hrdina objeví, bude to čekání na Godota.