Daná slova totiž poukazují na jeden z hlavních ideových rozdílů mezi Klausem a Havlem. A nejen mezi nimi- jejich rozličné názory ohledně (ne)možnosti a (ne)vhodnosti přeměňovat člověka k lepšímu, nebo přesněji k následování vyšších morálních standardů, jsou příznačné pro dva odlišné ideové tábory táhnoucí se napříč dějin lidského uvažování.

Klaus napsal: "V minulosti chtěl pořád někdo vytvářet nového člověka, jednou komunistického, podruhé zas jiného. On se ale ani teď nedá pravdoláskovsky vytvářet nějaký nový, jiný člověk. Jsme to pořád my." Jinými slovy nemá to cenu pokoušet se člověka měnit k nějakému ideálnímu vzoru. Pokoušet se o morální ideály je ztrátou času, pokud se nejedná přímo o kontraproduktivní úsilí. Nebo-li slovy Machiavelliho Vladaře: "...pokládám za vhodnější dívat se na věci tak, jak se mají ve skutečnosti, než jak se zvnějšku jeví. Je totiž velký rozdíl mezi tím, jaký život je, a jaký by měl být. Ten, kdo si nevšímá reality a nechce vidět, jací lidé jsou, a staví spíše na svých přáních a představách, jak by svět vypadat měl, nedopadne dobře." Shoda Klausova a Vladařova vnímání není možná náhodná- Klaus se drží ve vysoké politice této země již po více než 20 let a ve svém boji o moc se drží vědomky či nevědomky rad tohoto italského učence. 

Havel se v tomto od Klause diametrálně liší. A to nejen v politické obratnosti. Ve svých proslovech a úvahách zdůrazňuje potřebu transcendence, a to jak pro jednotlivce, tak pro celé lidstvo. Zároveň se zasazuje po celém světě o udržování jistých morálních zásad a možná pro mnohé až naivně věří v sílu abstraktních pojmů jako pravda a láska měnit, či vylepšovat odvěkou lidskou přirozenost. Klaus a jemu ideově blízké osoby se této snaze vysmívají termínem pravdoláskovci, či ji spíše nechápou. Proč usilovat o jiného člověka, než jaký je? Nač je to náročné úsilí dobré? A nezpůsobí nám výsledek spíše zklamání?

Některým může Havel připomínat Don Quijota a jeho úsilí za předem odsouzené k nezdaru. Není to ale pouze Havel, kdo věří v možnost a nutnost vývoje člověka na vyšší morální rovinu, k transcendenci nad sebe samého. Nietzsche je v tomto Havlovi podobný. Svého Zarathustru nechal zvěstovat příchod nadčlověka (anglicky překládanému jako superman), schopným transcendovat morální diktát okolí a vytvářet morální hodnoty pozvnesené na novou úroveň. Smyslem lidského života je tak ústy Zarathustry přechod k transcendenci: "Člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem - provaz nad propastí. Nebezpečný přechod, nebezpečná chůze, nebezpečný pohled zpátky, nebezpečné zachvění, nebezpečná zastávka. Co je velkého na člověku, jest, že je mostem, a nikoliv účelem..."

Obávám se, že jsme Havla v mnohém ještě nedocenili- Klaus je Čechům svou pragmatičností, věcností a populistickým nacionalismem bližší než idealistický a intelektuální Havel. Přitom je to Havel a ne Klaus, který se stal inspirací pro mnohé lidi bojující proti bezpráví a morálnímu nihilismu. Chápu Klausovu nechuť vůči jakýmkoliv snahám vnutit nám ´lepší zítřky´, přinést nuceně nebe na zem- historie dokázala prázdnost a nebezpečí podobných snah. Chápu také i jeho ironický přístup ke snaze ´vytvořit´ jiného člověka. Usilovat o to, aby kočky měly rády psy, je nesmyslné. Chování lidí a jejich morální úroveň však není pevně daná konstanta. Není to tak, že usilujeme o nemožné. Jak popisovali již alchymisté, lidská psychika má schopnost transformace do vyšších rovin vědomí. Při rozvoji psychiky jsou důležité impulzy od okolí, znalost hranic mezi dobrem a zlem a přítomnost vzorů k následování. Kdybychom neměli osobností jako jsou Havel, brali bychom možná skutečnost o mnohem více deterministicky a pasivněji- ztotožnit se s peklem je více nebezpečné, než usilovat, byť nedokonale a s chybami, o něco lepšího/vyššího.

Nedá se říct, že by Klaus neměl pravdu, nebo že by jí neměl Havel. Pravda je jako víla, kterou na chvíli můžeme na louce pokryté měsíčním světlem vidět a být jí okouzleni, ale nikdy si jí nepřivedeme domů. Je myslím dobré mít v sobě Klausův pragmatismus a neusilovat tak o nemožné, na druhou stranu my a naše okolí potřebujeme Havlovu neustálou žízen po pravdě a lásce. Realita nám totiž není pouze pevně vytvořena, ale zároveň je námi spoluvytvářená. Byla by to velká škoda (a to nejen pro lidstvo ale pro nás samotné), kdybychom neměli Havlovu víru. "Běda! Přijde čas, kdy člověk již nebude roditi hvězd. Běda!" Snad se mýlíš Zarathustro.