Chci navštívit hrob své dcery, matky a bratra. Chci novou generálskou uniformu. Přijmu toho a toho politika. Piš, to je možné, to je nemožné. A pokud mi to nedovolí, tak půjdu do Haagu pěšky. Tak zmateně podle svého advokáta Miloše Šaljiče hovoří v cele srbského zvláštního soudu Ratko Mladić, muž, který byl kdysi noční můrou politiků a vojáků západního světa.
Dnes jeho obhájce žádá ustavení lékařské komise, která by ho prohlásila neschopným procesu v Haagu. Ale doposud žádný z obviněných u mezinárodního soudu neměl to štěstí. Vždy musel do Haagu dojet. A není pochyb o tom, že Nizozemci, jejichž vojáky ve Srebrenici značně ponížil, si něco takového nenechají ujít.
Mladić je nepochybně nemocný muž. Ale když nařizoval „evakuaci“ Srebrenice, také se neptal na ničí zdraví. Nebo když organizoval ostřelování Sarajeva, plného civilistů, také se neptal po zdraví lidí, na které mířili jeho ostřelovači.
Svět, jak ho znal mocný generál Ratko Mladić se změnil ve svět nemocného důchodce na útěku. Ta změna přinesla řadu paradoxů, protikladů, které lépe pochopí ten, kdo třeba někdy navštívil Srebrenici nebo márnici s obrovským mrazícím boxem v Tuzle, kde se třídí kosti z masových hrobů Mladičových obětí.
V komunistických vojenských školách vychovaný generál údajně v roce 2006 – podle srbského listu Blic – hledal úkryt v klášteře svaté Melanie v Banátu nedaleko Lazareva, kde ho minulý týden policie zatkla. Prý tam vedle oltáře už pro něho byla připravena krypta, protože byl po mrtvici částečně ochrnutý a vážně nemocný. Může to být ovšem jen jedna z dalších balkánských legend.
Jiným paradoxem je, že policisty, kteří zatýkali Mladiče a kteří v neděli rozháněli v Bělehradě demonstraci na jeho podporu, vede Ivica Dačić, místopředseda vlády, ministr vnitra a předseda Srbské socialistické strany, tedy bývalých komunistů. Dačić byl v době, kdy se generál začal ukrývat, jedním z perspektivních mladých kádrů srbské státostrany, jednu dobu za vlády Slobodana Miloševiče byl i mluvčím vlády. Dačić ale zavčas pochopil, že doba se změnila. Stanul v čele strany a obrátil ji tak, aby nevlála proti evropskému větru. 
Osmnáct hodin po zatčení Mladiče seděl Dačić, v civilu, v černé bundě a džínách, v baru jednoho bělehradského hotelu a popíjel jednu sklenku za druhou se dvěma muži.  Jedním z nich byl Slovák Miroslav Lajčák, který si v Evropě vybudoval pozici experta na Balkán a východní Evropu, až se stal šéfem evropské diplomacie pro tento region. Slováci jsou známí spíš svými sympatiemi vůči Srbům. Jsou jednou z pěti členských zemí EU, která neuznala Kosovo. 
Druhým popíjejícím s Dačičem byl Štefan Füle, český eurokomisař, který má na starosti rozšiřování Evropské unie. V Česku také historicky převažuje prosrbská nálada, o Bruselu už se to říct nedá.
Nyní mají oba politici možnost ukázat, jak prosrbské sympatie přetavit ve skutečnou pomoc Srbsku, kterému se zatčením Mladiče pootevřely dveře do Evropské unie. Že bude jednou právě jméno Ratka Mladiče v evropských médiích tak těsně spojeno se vstupem Srbska do Evropské unie, si asi generál, jehož portrét zdobí kalendáře, láhve na pivo i pálenku či tradiční četnické čepice, nepředstavoval v nejdivočejších snech. 
Neprodané výtisky pátečního zvláštního vydání srbských listů o zatčení Mladiče, které zůstaly na stáncích bez povšimnutí, svědčí o tom, jak se myšlení Srbů přesunulo od minulosti k budoucnosti. Podle únorového průzkumu by vstup do EU podpořilo 62 procent Srbů.