Poláci a Maďaři se neumějí dívat do minulosti, zato si libují v rýpání v ranách z minulosti. Seděli jsme s polským spisovatelem Krzysztofem Vargou na veletrhu Svět knihy a povídali si o tom, co spojuje dva národy, k nimž se Varga – po otci napůl Maďar – cítí patřit. V Polsku je úspěšným spisovatelem a svůj vztah k Maďarsku se snažil popsat v knize Guláš z turula, kvůli jejímuž českému překladu také do Prahy přijel.
Srovnávat Poláky a Maďary je samozřejmě ošidné, už jen kvůli velikosti, rozdílnému původu, ale Varga moc dobře ví, o čem mluví, když popisuje zahleděnost obou národů do minulosti a vyzdvihování vlastních tragických momentů, které v jejich samotných očích činí oba národy výjimečné. „Mám pocit, že pro tyto dva národy vlastně budoucnost ani neexistuje,“ říká Varga.
Většina Poláků je přitom pyšná, že po odbočce k minulosti a nacionalismu si v roce 2007 zvolila do vlády strany, dívající se právě spíš k budoucnosti. A vůdce té větší z nich, Donald Tusk, má reálnou možnost jako první premiér od pádu komunismu svůj post v letošních podzimních volbách obhájit.
Naopak Viktor Orbán, který poněkud nepochopitelně loni zamířil po vítězných volbách na první zahraniční cestu do Varšavy, je typickým příkladem pohledu zpět, do minulosti. Ale zatímco Poláci  jsou akční a nestále vymýšlejí, jak své nápady uvést v život, Maďaři si libují v melancholii a klidu – a vybuchují podstatně méně často než Poláci, ale potom už to stojí za to. 
Jako pozorovatel společenského a kulturního života se Varga domnívá, že pokud by Maďaři vybuchli proti Orbánovi, tak jen proto, že by se dramaticky zhoršila ekonomická situace v zemi. Ale i když podpora Orbánova Fideszu klesá, stále ještě má kolem padesáti procent voličů.
Se spisovatelem Vargou se dá zabrousit i do ekonomiky. Podle jeho názoru se volby v Maďarsku od roku 1990 vyhrávají pouze pomocí sociálních slibů, které – bohužel z hlediska státní pokladny – vítězní politici opravdu plní. „Premiér Medgyéssy v roce 2002 slíbil navýšení platů státních zaměstnanců o padesát procent a místo, aby jako to dělají jinde, po volbách řekl, že nejsou peníze, tak to opravdu udělal,“ diví se Varga.
A co ještě mají Poláci a Maďaři společného, kromě toho, že jim oběma podle analýzy konzultační firmy PricewaterhouseCoopers hrozí vysoký dluh veřejných financí  - v Maďarsku 80 procent HDP, v Polsku nebezpečně atakující hranici 55 procent HDP, po jejímž překročení podle ústavy musejí nastat drastické škrty?
Obě společnosti si libují v tragické historii a jsou hluboce rozdělené na dva tábory. Polská národovecká pravice miluje Viktora Orbána, který je slovy Krzysztofa Vargy opravdový, tradicionalistický, euroskeptický, silný a úspěšný, zatímco Jaroslaw Kaczyński se už vyčerpal. Žádného mladšího energického vůdce zatím polští národovci nenašli.
V čem si ale Maďaři a Poláci nemohou porozumět nikdy, je nejen hloubka melancholie, ale především ironie. „Poláci nemají silný smysl pro humor. Je to polský kulturní komplex a Poláci třeba Čechům závidějí smysl pro vtip a ironii,“ uzavírá Varga krátký spisovatelsko-ekonomicko-sociální exkurz do mentality národů střední Evropy.
Z něho vyplývá, že proč visegrádská čtyřka může fungovat jako politický projekt, ale nikoli jako kulturní společenství.
„Visegrádská skupina může fungovat politicky, ale všichni se od sebe lišíme mentálně,“ říká Varga. Spisovatelé prý ale problémy nemají, protože si vždy všechno  nakonec vyříkají v hospodě. To je přístup, který se - bohužel - nedá aplikovat třeba na vztahy mezi Budapeští a Bratislavou.