Poláci jsou tradičně podezřívaví vůči všemu cizímu. Ale ani oni se nemohou bránit zahraničním vlivům jak ukazuje třeba ústup tradičního levného polského rychlého občerstvení zapiekanki (zapečená bageta) masitějšímu kebabu.
Se stejnou nevrlostí, s jakou starší generace sleduje srocující se mládež u okýnek s orientálním občerstvením, která mají otevřeno v kteroukoli denní i noční dobu včetně posvátné neděle, sledují polští byznysmeni pokusy čínských firem vstoupit na polský trh.
Když byla loni čínská polostátní firma Covec ohlášena jako vítěz tendru na stavbu padesátikilometrového úseku dálnice mezi Varšavou a Lodží, tak polští subdodavatelé, s nimiž původně projekt počítal, téměř do jednoho odmítli spolupráci. Představitelé polského byznysu tvrdili, že tak nízkou cenu mohli Číňané vysoutěžit jen díky mohutné dotaci čínského státu, nedodržování pracovních standardů, nízké kvalitě stavebních materiálů a nízkým mzdám.
Příběh z loňského jara má nyní pokračování. Covec v únoru oznámil, že musí dovézt z Číny zhruba 500 pracovníků, protože s nimi Poláci opravdu nechtějí pracovat. Potom se objevily zprávy, že firma by chtěla investovat do dalších infrastrukturních projektů – především postavit 120 kilometrů dálnice z Varšavy směrem na východ a velkou část druhé linky varšavského metra. Formou partnerství soukromého a veřejného sektoru (PPP projektů) by do Polska chtěla nalít kolem 20 miliard zlotých (cca 130 mld Kč). „Byla by škoda, kdyby nám ty miliardy přeletěly kolem nosu,“ napsal deník Rzeczpospolita v ojediněle pročínském komentáři.
Až doposud čínské firmy v Polsku investovaly v přepočtu kolem jedné miliardy korun. Zajímají se o infrastrukturu, chemický průmysl a strojírenství. Na jihovýchodě Polska chce třeba koncern LiuGong vytvořit centrum výroby stavebních strojů pro Evropu a USA.
Poláci stojí před dilematem: přivítat čínské peníze a s nimi i vliv se všemi nebezpečími, které angažovanost Číňanů může přinést. Nebo zjednodušeně: je lepší mít čínským státem dotovanou dálnici, nebo žádnou? 
Na seznamu oblíbených národů, který v únoru zveřejnil institut CBOS a podle něhož jsou nejoblibenějšími cizinci mezi Poláky Češi, si Číňané vedou dost špatně. Sympatie k nim cítí jen 31 procent Poláků, antipatie 26 procent. V pomyslném žebříčků jsou Polákům podobně nesympatičtí Bělorusové, Lotyši či Židé.
Ale byznys není jen o sympatiích. Číňané cítí, že v Polsku by mohli prorazit s dumpingovými cenami podobně jako třeba v Jižní Americe nebo Africe, kde mají  státy také hluboko do kapsy, kde nejsou tak fungující demokratické instituce a kde se na nějaký úplatek nehledí. A Polsko je navíc členem Evropské unie, jakási zadní vrátka pro investory z východu.
Polští byznysmeni zatím nebyli schopni na výzvu obrovského čínského trhu odpovědět – kromě naprosto neočekáváného úspěchu skupin polského hudebného stylu „disco polo“ či „disco relax“, hudby srovnatelné snad jen s produkcí českých hitmakerů Evy a Vaška. 
Jedna z formací tohoto stylu, Bayer Full, loni uzavřela podle listu Dziennik Gazeta Prawna v Číně kontrakt na prodej 67 miliónů kusů cédéček. Není proto divu, že svůj hlavní hit „Všichni Poláci, to je jedna rodina“ přezpívali do čínštiny, kde nese název „Polák a Číňan, to je jedna rodina“.
Rozhodování o čínských penězích do polských silnic tak bude zřejmě ještě náročné. Ministerstvo infrastruktury chce mít do konce letošního roku jasno, zda a jak projekty PPP vypíše.