Nedávno jsem se v závěrečném testu od jednoho ze svých studentů na vysoké škole při zkoušce dozvěděl, že Vladimír Mečiar je nacionalistický maďarský premiér. Nebýt to výsledek špatného středního školství, jisté ignorance moderních dějin a vývoje posledních dvaceti let ze strany mladé generace, která vyrostla v pohodlí názorové svobody a v kapitalistickém dostatku, tak by to byl dobrý bonmot.

Jen pár dní poté jsem se účastnil panelové diskuse internetového magazínu Transitions Online, který se zabývá postsovětským prostorem. Tam podobných bonmotů padlo víc s tím rozdílem, že je říkali poučení mužové, kteří za sebou mají třeba disidentskou minulost jako maďarský spisovatel a politik Miklos Haraszti, nebo se starají, aby střední Evropu neztratili z hledáčku Obamou vedení politici ve Washingtonu jako Slovák Pavol Demeš z nevládního vlivného thinktanku German Marshall Fund.
Mečiar jako učitel demokracie
Právě Pavol Demeš dokázal ironicky a trefně pojmenovat důležitost Vladimíra Mečiara pro současné Slovensko. „Mečiar byl náš největší učitel demokracie,“ pravil s odkazem na to, jak se díky tvrdé mečiarovské vládě a odkladům evropské integrace zformovala silná pravice a silný nevládní sektor, který dotáhl Slovensko do NATO a EU. Bratislava byla totiž tehdy pod silnou kritikou Bruselu kvůli autoritářským tendencím tehdejšího premiéra, který se díval spíše na Východ, než na Západ.
A když se rozebírala současná politická situace, byl Pavol neméně trefný při popisu toho, proč se loni na Slovensku do parlamentu a do vlády dostala nová liberální strana Svoboda a solidarita, která sice neměla širší regionální struktury, ale výborně pracovala se sociálními sítěmi. „Je to strana typu facebook. Její úspěch alespoň ukázal, že internetové pokrytí na Slovensku je dobré,“ řekl s velmi jemnou ironií v hlase.
Miklos Haraszti, který byl posledních šest let zvláštním velvyslancem OBSE pro svobodu médií, široce rozebíral, jak představitelé současné maďarské vlády nechápou „svobodu nesouhlasit“ a jak se střední Evropa vrací někam, odkud před dvaceti lety zamířila pryč. 
„Jsme zpět u modelu tří Evrop: liberální, tedy západní, iliberální, tedy východní a pak je něco mezi, tedy střední Evropa,“ řekl Haraszti.
Český politolog Jiří Pehe připomněl myšlenku Václava Havla, že střední Evropa potřebuje dvě revoluce: proti komunismu a proti postkomunismu. „Ta druhá ji teprve čeká,“ řekl Pehe, který zdůraznil, že demokracie může mít podobu institucí (ty bychom měli, i když o jejich kvalitě bychom mohli úspěšně pochybovat) anebo je to demokracie jako kultura, jako způsob jednání: při pohledu na politiku propojenou s byznysem takový názor vypadá jako značně iluzorní.
Jak být dobrými Evropany
Širší rámec celé debatě dal Robert Cottrell, bývalý dlouholetý zpravodaj týdeníku The Economist a dalších britských listů nyní žijící v lotyšské Rize. Podle něho řešíme v EU složité dilema „jak být dobrým Evropanem v ne úplně dobře fungující Evropě, protože všichni si z unie chtějí jen brát, ale nikdo neřeší, čím unii přispěje“.
Cottrell strávil řadu let jako zpravodaj ze střední a východní Evropy, takže i jeho další bonmot, že „Rusko je atraktivní, ale nikoli spolehlivý partner“ není jen slovní kudrlinkou, ale stojí za zamyšlení. To bychom měli Rusku věnovat nyní, když sledujeme rozjezd volební kampaně před prezidentskou volbou příští rok.
Nesouhlasné mručení v této souvislosti vyvolala poznámka dalšího diskutéra, bývalého analytika Radia Svobodná Evropa a nyní investičního bankéře Vlada Sobella, že EU a Rusko by se měly nějak umět domluvit přinejmenším ze strategického hlediska.
Podle Sobella, československého emigranta do Británie, musejí EU a Rusko společně na euroasijském kontinentu vyvážit vliv Číny, která je podle něho nejen „rozvíjícím se trhem“ (emerging market), ale také „rozvíjející se demokracií“ (emerging democracy). O prvním označení Číny není sporu, o tom druhém by se dalo s úspěchem pochybovat.
Bonmoty jsou jen okrajová disciplína spojující řečnictví a politickou analýzu, ale vedou-li k hlubšímu zamyšlení, je užitečné se o ně podělit s širším publikem. I když vytržené z kontextu debaty vypadají - prostě jako bonmoty.