Po dlouhých letech akademických debat přichází den D. Vláda začne řešit problém zvaný důchody. Mladší ročníky pravděpodobně přestanou odvádět část sociálního pojištění do státního rozpočtu a začnou tyto peníze spořit u soukromých penzijních fondů. Kdo by si ale myslel, že tím jsou všechny problémy vyřešené a může v klidu dál spoléhat na stát, tak se mýlí. Cílem dnešní důchodové reformy je zejména zabezpečit finanční udržitelnost celého systému, ne finanční komfort všech lidí ve stáří. Především pro dnešní třicátníky a čtyřicátníky platí neúprosná logika. Kdo si nebude sám dobrovolně spořit, bude se muset ve stáří smířit s výrazným poklesem životní úrovně. Sebelepší důchodová reforma totiž nezabrání poklesu poměru důchodu k průměrné mzdě. Mezi lety 2030 a 2045 důchod pravděpodobně nahradí jen zhruba třetinu předešlé mzdy a u lidí s vyššími příjmy dokonce pouze pětinu.
Skutečným problémem tedy bude přesvědčit lidi, aby sami víc než dnes odkládali stranou peníze na své stáří. Dnešního dobrovolného spoření v penzijních fondech se sice účastní skoro sedmdesát procent všech ekonomicky aktivních osob, mají ale naspořeno zoufale málo – dvě stě miliard korun, což v průměru nevystačí na důchod delší než pět měsíců. Jejich úspory se také na penzijních účtech prakticky nezhodnocují.
Problémy nízkých úspor a nízkých výnosů jsou fakticky dvěma stranami jedné mince. Lidé si spoří na penzi málo především proto, že dnešní penzijní fondy nabízejí výnos, který sotva dokáže pokrýt inflaci. Stát by mohl zvýšit atraktivitu spoření na stáří vyšší státní podporou. Ta se ale týká skoro pěti milionů lidí, a je proto hodně drahá. Schůdnější cestou je rozvázat dnešním hyperkonzervativním penzijním fondům ruce, aby samy generovaly svým klientům vyšší zisky.
Penzijní fondy dnes musí svým účastníkům každoročně garantovat nenulový výnos. To ale málokdo ze střadatelů na stáří skutečně potřebuje. Kumulace peněz na stáří je dlouhodobý proces, a nevadí proto, když se hodnota investic během jednoho nebo dvou let dostane do ztráty. Důležité je, aby se do odchodu do penze peníze dostatečně zhodnotily a dokázaly kromě růstu cen reflektovat i pokračující nárůst životní úrovně. To vyžaduje rozložit investice z „bezpečných“ státních dluhopisů také do výnosnějších a současně rizikovějších investic, jako jsou podnikové dluhopisy nebo akcie. Dokud penzijní fondy nenabídnou mladším střadatelům vyšší výnos, dobrovolné úspory na stáří zůstanou nízké, nebo je lidé budou ukládat úplně jinam. Samostatné neprofesionální investování do nemovitostí, akcií nebo dluhopisů ale nemusí vždy skončit dobře.
Úspěch penzijní reformy se proto nebude odvíjet jenom od zavedení druhého pilíře – povinných úspor. Stejně důležité je reformovat dobrovolné připojištění tak, aby zůstalo bezpečné a současně přilákalo více střadatelů. Bez toho se za třicet let můžeme stát zemí hodně chudých důchodců.
Psáno pro Lidové noviny
