Vzdělání se rozhodně nevyplácí podceňovat. Budoucnost České republiky závisí do velké míry právě na kvalitním vzdělávacím systému, který připraví absolventy nejlépe na jejich budoucí životní dráhu. Podceníme-li důležitost kvalitního vzdělávacího systému, budeme na to dlouhodobě doplácet a promarníme tak jedinečnou šanci lépe se prosadit ve stále kompetitivnějším světě. Pokud nechceme být montárnou, ale mozkovnou, musíme pro to ještě mnoho udělat.  

Výhodnost investice do vzdělávacího systému je přitom nasnadě. Státům, které vnímají podporu školství jako svou prioritu, se investice do vzdělání mnohonásobně vrací. Efekty této investice se žel projevují v delším časovém horizontu, než je jedno volební období, z tohoto důvodu se vlády neprozřetelně a krátkozrace věnují spíše oblastem, ve kterých mohou dosáhnout rychlejších a hmatatelnějších výsledků. Pozitivní příklady toho, jak investice vlády do školství pozitivně ovlivnila ekonomiku země, můžeme najít třeba u našich evropských kolegů. Na počátku 90. let se Finsko ocitlo v těžké situaci. Dříve významný finský obchodní partner, tehdejší Sovětský svaz, se po svém rozpadu ocitl v těžké ekonomické situaci a důležitý vzájemný obchod se výrazně snížil. Finští státníci si uvědomili vážnost situace a určili podporu vzdělávání a inovací za prioritní oblasti finanční podpory a nadcházející vlády tento závazek respektovaly. V dnešní době je Finsko známým příkladem vysoce vzdělané země, která dokonce v některých oblastech (např. na poli komunikačních technologií) vynalézá nové celosvětové trendy.

Vraťme se ale do naší domoviny. Co nás nejvíce sužuje? Platy ve školství jsou tak nízké, že kvalitní lektoři musejí přijímat i další úvazky nebo přecházet pouze na soukromé školy a kvalita vědy a výzkumu tak nadále upadá. Peníze nejsou to jediné, co náš vzdělávací systém nutně potřebuje. Kvalitní anglo-americké univerzity oproti mnohým českým univerzitám kladou důraz nikoliv na memorování faktů a číslic, ale na rozvoj myšlení studentů a jejich argumentačních dovedností. Zajímá je spíše to, jak studenti na studijní texty nahlížejí, jak s nimi dokážou pracovat, co si o nich skutečně myslí, jestli by je dokázali vyvrátit či jestli by dokonce přišli sami s originálním náhledem či argumentací. Během dlouhých let mého studia se mě zeptal pouze jeden profesor na to, co si o něčem myslím. Byl jsem tak zaskočen, že mi chvíli trvalo, než jsem se rozpovídal. Pamatuji si, jak mi během jednoho přijímacího řízení na českou univerzitu bylo důrazně sděleno, že komisi nezajímá, co si o čem myslím a jakými argumenty svůj názor obhajuji, ale pouze jaké jsou mé znalosti.

Studenti si navyknou pouze memorovat fakta a ´moudra těch moudrých´, kteří vymysleli různé teorie a obohatili vědu - málokdy jsou vedeni k tomu, aby mysleli za sebe a ostatní teorie a poznatky zpochybňovali a nahlíželi na věci z jiného pohledu. Výjimečnost je třeba podporovat, nikoliv drtit. Pokud student napíše v Cambridge pouze kompilační práci bez zapojení vlastního kritického myšlení, byť použije tuctu zdrojů na jedinou stránku, tak dostane podprůměrnou známku. V tom vidím ohromný rozdíl oproti českému akademickému prostředí. A toto dělá mnoho. Připadalo mi, že se tam všichni profesoři neustále ptají svým pohledem a přístupem: ´A co si o tom myslíš TY, jaký je TVŮJ názor a proč?´ 

Na vysokých školách je tedy velmi důležité studenty otázkami přivádět k tomu, aby o probírané látce sami přemýšleli. Každý semestr jsem překvapen na co dokáže skupinka studentů přijít, když se nad něčím skutečně zamyslí. V životě můžeme málokdy použít nějakou naučenou teorii či model. Realita je neustále proměnlivá a výhodu mají ti, kteří ji dokážou pochopit a vymyslet nový teoretický model, nový přístup, nový náhled.

Akademici na kvalitních zahraničních univerzitách nemají zájem o chodící encyklopedie; mají zájem o nové pohledy, nové přístupy a chtějí se i sami učit od svých žáků. Akademické prostředí na Cambridge také vítá s otevřenou náručí interdisciplinární přístup- měl jsem kolegy, kteří studovali před studiem mezinárodních vztahů bakalářské obory archeologie či biologie, a profesoři se se zájmem těchto studentů vyptávali na jejich náhled na probíranou problematiku z prizmatu jejich dřívějšího akademického zaměření. Lektoři tam měli často bohatou praxi ve svém oboru a svým studentům se skutečně věnovali a motivovali je k co nejvyšším výkonům a nejlepším výsledkům. Když jsem předtím studoval v českém akademickém prostředí, tak jsem si připadal u mnohých profesorů jako zátěž, kterou musí rychle odbýt. 

Co se týče výzkumných pomůcek či zařízení, vzdělávání se na českých univerzitách mnohde modernizuje, ale neřekl bych, že je toto klíčové či dostačující, obzvláště pro některé vědní disciplíny. V Cambridge někteří mí profesoři psali na tabuli křídou, kterou mazali rukávem. Důležitý je základní přístup ke vzdělávání studentů - špičkové univerzity ví, že jejich proslulost spočívá právě v jejích studentech, a tak se jim věnují, nejsou to pro ně pouze čísla pro vyšší zisk. Biflování je v České republice skutečnou  tradicí- k získání vysokoškolského diplomu stačí často jen dobrá paměť a trochu vůle. Jaké pak ale máme absolventy? Pouze nabiflované teoriemi a fakty, mnohdy neschopné se prosadit a prezentovat sebe a své myšlenky, občas akademicky nesebevědomé a nekritické. Možná si to někteří v naší české kotlině neuvědomují, ale dnešní svět je stále více kompetitivnějším prostředím a je to právě důraz na kritické a inovativní myšlení, který nám může pomoci prosadit se v takovém světě. Výše financí určených pro vědu a výzkum ovšem hrají také svou velmi důležitou roli. Kdo neurčuje další vývoj, stává se jeho pouhým následovníkem.