Ta paní v televizi vypadala hodně zoufale. „Už nejsme soběstační ani ve vepřovém mase, v cukrové řepě a teď hrozí, že ani v mléce," říkala. Nestihl jsem titulek s jejím jménem a funkcí, ale evidentně se jednalo o stížnost na nízké výkupní ceny mléka a hrozbu toho, že se budou muset vybít stáda českých krav. Napřažený prst mířil zjevně na Brusel.

Zaujalo mě slovo „soběstačnost" a připomnělo komunistickou koncepci obklíčeného tábora, který musí být schopen si sám zajistit všechno, od obilí po krávu, od špendlíku po lokomotivu. Jako spotřebitele mě samozřejmě zajímá, odkud jsou potraviny, které kupuji sobě a svým dětem, ale zajímá mě hlavně kvalita v kombinaci s cenou. Rád si najdu podle čísla na balíčku biobýka z české farmy, ale ještě raději si koupím vynikající polskou uzeninu (v Česku velmi málo k vidění a dostání, mám ovšem jeden tajný typ, který neprozradím), protože je podstatně kvalitnější než ta česká a třeba v případě krakovského salámu srovnatelně drahá/levná jako podobné české výrobky.

Před pěti lety (ano, už je to tady, kulaté výročí) jsme se divili, jak se vstupem do Evropské unie změnily ceny rýže, čokolády nebo banánů. Teď už nám to nepřipadne tak divné, stejně jako nákupy třeba aut nebo dětských kočárků v Polsku či oblečení v Rakousku či Německu. Kamarád koupil kompletní nábytek do dětského pokojíčku u polské firmy, která mu ho neváhala dovést osm set kilometrů na cenu, která byla nižší než něco podobného v Česku nebo v Německu (kde mu to navíc odmítli dovézt dále než do Drážďan). Čeští brblalové - pardon, eurorealisté - si poměrně rychle zvykli na konzumní (a podnikatelské) výhody plynoucí z členství v Evropské unii a hádám, že podobně jako já po čase většina z nich nemůže najít doma v šuplíku pas, propadlý do spodních vrstev, protože už jezdí do (blízkého) zahraničí jen s občankou.

Jistě, jsme soběstační co do výroby politických krizí a vlastního zesměšňování, protože pád vlády uprostřed předsednictví Evropské unii předčí i dvouleté vládnutí dvojčat Kaczyńských u našich severních sousedů. To bylo sice polsky konzervtivní, euroskeptické, v některých ohledech mělo směšné projevy, ale alespoň bylo ideologicky konzistentní, nepoškodilo ekonomiku, týkalo se hlavně jen jedné části politického spektra, vedlo k praktickému zániku dvou extremistických stran a někdejší hlavní vládní strana má teď sotva dvacetiprocentní podporu.

To čeští sociální demokraté, kteří pád vlády v tiché spolupráci s prezidentem Václavem Klausem či shodě okolností pád předsednické vlády přivodili, mají namířeno k volebnímu vítězství, zatímco z Čechů si kdekdo v Evropě tropí posměšky a někdejší obhájci českého předsednictví ve Francii, v Bruselu, v Británii či v Německu se bojí o svoji pověst. Až zas někdo bude v Česku hovořit o euroskepticismu či eurorealismu, měl by v tomto světle podrobit zkoumání evropskost politiky sociální demokracie.

Pět let v unii je dlouhá doba, zapomenuty jsou balené koblihy a další vymoženosti, které nám se vstupem nadělil snaživý český úředník, který byl bruselštější než bruselská byrokracie. Hádáme se o to, zda unie bude mít prezidenta a ministra zahraničí, jaké budou jejich kompetence, ale přirozené už nám přijde (nebo to alespoň není důvodem politického sporu), že občané jiné členské země EU s trvalým pobytem mají v Česku právo volit v místních volbách. Jen málokdo by si nahnal politické body zdůrazňováním faktu, že 80 procent zákonů se rozhoduje a uplatňuje na evropské úrovni, protože důvěra v naše zákonodárce a státní úředníky je srovnatelná s důvěrou v předpověď počasí.

Ano, nejsme takovými euronadšenci jako třeba Španělé, pro které byl vstup do EU skutečně civilizačním skokem. Jsme pragmatičtější než emocionální a zároveň ideologicky vyhranění Poláci, jsme nedůvěřiví vůči autoritám jakéhokoli typu, zároveň máme z historických důvodů potřebu se k někomu přimknout. Vadí nám regulace, porušování pravidel platí za národní sport, ale na druhou stranu bychom chtěli, aby se podle těch pravidel chovali všichni ostatní. Proto se možná na Brusel díváme s přimhouřenými očima asi jako kdysi naši pradědečkové do Vídně.

Jsme zkrátka eurorealisté, kteří zapomněli, že cukrovku jsme si tady nevymysleli sami, ale dovezl ji Napoleon, aby zmírnil dopady kontinentální blokády. Předtím jsme sladili hlavně medem - který ostatně i jako včelařská velmoc také dovážíme. O něm ale paní v televizi nemluvila.