reklama

Skvělý film Andreje Zvjaginceva ukazuje, proč se nemáme rádi a proč má smysl chodit do kina

  • Film režiséra Andreje Zvjaginceva Nemilovaní je ostrým protikladem současné české kinematografie.
  • Ta vychází z učebnicové představy uzavřených scén, jakýchsi gagů či mikrofilmů s pointou.
  • Zvjagincevův film je naopak čirá kontinuita. Střihové švy prakticky neexistují.
Komentátor HN Petr Fischer. Komentátor HN Petr Fischer. Foto: HN - Matej Slávik

Film žije! Film existuje! Na první přečtení jde o absurdní zvolání filmového fanouška, který po dlouhé době viděl v kině něco, co s ním takříkajíc praštilo o zem; co s ním zacloumalo a na celé dny mu zaměstnalo mysl. Šlo o film Andreje Zvjaginceva Nemilovaní, který letos vyhrál cenu poroty na letošním festivalu v Cannes a v úterý získal zvláštní uznání poroty tuzemské přehlídky Be2Can.

Jistě, může jít o dobrý film, ale proč tak patetická zvolání v době, která je filmem či vizuální kulturou přeplněna, takže jen blázen může podobnými zvoláními veřejně pochybovat o tom, že film nežije, či dokonce, považte, zemřel?

Přesto má podobné zvolání opodstatnění, jako hyperbola čili přehánění slouží k tomu, co vládne dnešnímu světu: chce přitáhnout pozornost, vyvolat odpor či zvědavost, každopádně − alespoň v této novinové formě − přitáhnout čtenáře k debatě nad tím, co film je, co přináší, co může či má nést a proč se filmy tak často stávají pouhou "obrázkovou literaturou" či "podívanou", přičemž se s filmem či obrazem a jejich sémiotickými možnostmi zásadně míjejí.

Zvjagincevův film nechť nám slouží jako příklad komplexnosti výpovědí obrazů, která v žádném případě nespočívá v narativní syntaxi či vypravěčském drajvu, ale je výsledkem multimediální souhry všeho, co jsou obrazy a jejich montáž schopny vyjevit.

Centrální je mnohovrstevnatost Zvjagincevova díla, jež je v jedné rovině stručným vyprávěním o rozvodu jednoho manželství, jehož obětí se stává dítě, v jiné svědectvím o vyprázdnění vztahů v bezdotykové době dotykových obrazovek, v další uměleckým pojednáním o magnetismu místa a jeho ztrácení.

Nemilovaní, v originále nesoucí jméno Něljubov, tedy Neláska, jsou ale nejvýsostnějším filmovým zachycením nelásky, která proniká prostředí moderních společností a stává se rozkladným a destabilizačním prvkem.

Zatímco rakouský režisér Michael Haneke ve filmu L'Amour filmově zviditelnil neuchopitelnou propastnost pojmu láska, ruský filmař Andrej Zvjagincev vytváří antitezi Hanekeho filmu, v níž v obrazech a v prostorách mezi nimi protéká živel nelásky, jenž plní roli zvláštního maziva bezcitného společenského stroje (což není moralistní výzva, nýbrž konstatování mizení citlivosti z pozdního moderního světa). Je-li smyslem umění ukazovat něco, co je jinak neviditelné, Nemilovaným se to daří od počátku do konce.

Kinematografický prostor se tu buduje pozvolna a vcelku nenápadně, obrazy rostou ze situací, nikoliv z připravených point a vyznění, jak kdysi přesně požadoval Zvjagincevův guru Tarkovskij.

Obrazy neustále hranici obrazu překračují k dalším obrazům a k celku filmu. Je to ostrý protiklad zejména k současné české kinematografii, která už od začátku 90. let roste z učebnicové představy uzavřených scén, jakýchsi gagů či mikrofilmů s pointou, jež hrají samy za sebe a smysl v celku získávají jen tím, že jsou včas a vhodně zařazeny do vlaku vyprávění.

Pak je také možné, že český film si pamatujete jako série hlášek, případně vytržených situací, zatímco Zvjagincevovi Nemilovaní se takto v hlavě rozstříhat nedají a nelze je překousnout v polovině ani nikde na začátku.

Film

Nemilovaní

Režie: Andrej Zvjagincev

Film Europe, česká distribuční premiéra 18. ledna, snímek je v těchto dnech k vidění v rámci festivalu Be2Can

Film Nemilovaní je čirá kontinuita. Střihové švy prakticky neexistují, jakkoliv se tu samozřejmě stříhá, ale vnější znak střihu nikdy nepřebije vnitřní souvislost filmu. Dalo by se to říct i jinak: jakkoliv je film sestaven z obrazů, to hlavní pojivo je nakonec v mezerách mezi nimi, někde tam, kam se dostáváme, když o obrazech a jejich napojeních přemýšlíme, přesněji, když se nám k myšlence jako kumulovaná realita seběhnou.

Co přesně se ale zobrazuje v mezerách Zvjagincevova filmu? Není to nic jiného než ona "neláska", kterou chtěl film zpřítomnit, nikoliv o ní pouze filmově vyprávět.

Závěrečné i úvodní záběry inertní přírody (stromy a vodní plocha, realita a zrcadlo), které jako by Zvjagincev citoval z nějaké knihy Cormaca McCarthyho, pak připomínají, že zobrazená neláska je vlastně velmi přirozená, zatímco její opak, hanekeovská láska, je kulturní, řekněme, lidská.

Lidé se v nelásce vracejí k přírodě a co je stopa lidská proti tíhnutí k "věčnosti" přírody. Snad jenom ve věčnosti filmu se jí můžeme rovnat…

Petr Fischer
Přeposlat
Diskuse
reklama

Spojuje průzkumy a sázkařské kurzy. ČSSD slábne, stoupá SPD a piráti. Babiš asi nesestaví vládu sám, říká

Banky ve třetím čtvrtletí zpřísnily podmínky úvěrů na bydlení, i tak ve zbytku roku čekají zvýšení poptávky

Nastala nová éra astronomie. Vědci poprvé pozorovali zdroj gravitačních vln v místě, kde splynuly neutronové hvězdy

Česká měna je už téměř na úrovni jako před intervencemi. Na konci příštího roku může euro stát 25 korun, odhadují analytici

Narcos a další seriály Netflixu přilákaly za čtvrt roku 5 milionů uživatelů. Tržby vzrostly meziročně o třetinu

reklama