reklama

Nejen jazz Daniela Konráda: Jak číst Rushdieho nový román? Nebojte, lidé nebudou vždy stejní jako dnes

Autor HN
Čtěte více: Rushdie Salman | knižní trh | Paseka
  • Salman Rushdie vydal román týkající se mimo jiné prezidentských voleb v USA.
  • Místo Donalda Trumpa v něm kandiduje komiksový antagonista, ale to na knize není podstatné.
  • Především je to oslava lidskosti, apel, že nic není černobílé a že ani v rozdělené společnosti nejsou lidé jednoznačně dobří, nebo zlí.
Salman Rushdie svůj účet na Twitteru opustil po loňských volbách v USA. V rozhovorech ale varuje před tím, aby jeho novinka byla označována za román o Trumpovi. Salman Rushdie svůj účet na Twitteru opustil po loňských volbách v USA. V rozhovorech ale varuje před tím, aby jeho novinka byla označována za román o Trumpovi. Foto: Profimedia

Salman Rushdie spadl do vlastní pasti. Napsal román o tom, že jakkoliv je dnešní společnost rozdělená, nic není černobílé. Nálepky vždy nesedí. Na obou stranách jsou lidé nedokonalí, zápasící se svou minulostí, svědomím, důsledky vlastních rozhodnutí. Mydlí se v nich dobro a zlo, váhají, kdy upřednostnit sebe a kdy druhé. Uvažují, jestli člověk nemůže být zároveň dobrý a zlý.

Je to velká oslava lidskosti a docela ukázkový příklad toho, jak by mohl vypadat ten − od Ameriky po Česko vysněný − člověk, jenž spojuje, a nikoliv rozděluje. Vypadal by jako sedmdesátiletý přední světový romanopisec Salman Rushdie: varoval by, že žádná strana "nemá vždy pravdu". Že ani jedna nesmí tu druhou zplošťovat a nálepkovat.

Vtip je v tom, že Rushdieho román vyšel minulý týden a od té doby schytává jednu nálepku za druhou. Rushdie napsal satiru o Trumpovi, konstatuje mnoho kritiků. V Rushdieho novince se k moci dere nenasytná ruská zlatokopka, čtou ten příběh další. Rushdie se vrátil k realismu. Rushdie se vrátil k magickému realismu, a tak dále.

Možná jsou to všechno příliš jednoznačná konstatování. Což už ostatně může posoudit každý: román nazvaný The Golden House lze v angličtině od minulého týdne koupit také v pobočkách tuzemského řetězce Neoluxor. V českém překladu Davida Petrů knihu příští rok na jaře vydá nakladatelství Paseka.

Je rok 2008 a jsme v Zahradách, uzavřené "bublině v bublině", po desetiletí udržovaném malebném vnitrobloku, jejž v New Yorku sdílí několik luxusních domů. Ten, kdo se sem právě stěhuje, je ovšem zcela jiný. Po vzoru římského císaře si říká Nero Zlatý a přijel z "města, jehož jméno nesmí být vysloveno, a země, jež nesmí být pojmenována".

Jako v nějaké pohádce tam "po mramorových schodech chodil do svého mramorového domu, z mramorového obýváku na mramorovou terasu". Má způsoby a jmění jako král ve vyhnanství. Pronikavé černé oči, hůl a zlaté zuby. Ruce ověšené prsteny. Je podezíravý. Panovačný.

Nero za neznámých okolností ovdověl a z neznámého důvodu udělal tlustou čáru za minulostí. Schovává se za mrtvé jazyky. Stárne a začíná hledat odpovědi na věčné otázky. Alespoň částečnou úlevu nachází v náručí krásné mladé Rusky, možná trochu "zlatokopky", jak mu občas někdo opatrně naznačí.

Pragmatická modelka ze Sibiře má slabost pro kožichy, luxusní vozy, soukromé tryskáče. Sotva se vyšvihne z chudoby, začne být přezíravá. Existuje tisíc důvodů ji nenávidět. Ale Neronovi nesporně přináší radost. Kdo může s jistotou říct, že ho Ruska opravdu od srdce nemiluje?

Nero ovšem do New Yorku přivezl také své syny a ti se strachují o otcovo zdraví i jmění. Ruský živel, jenž jim do života vstoupí s plnou parádou včetně kuchyně a pravoslavných kněží, přijímají těžce. A to přitom mají tolik vlastních starostí.

Synové jsou tři: Peťa trpí chorobnou úzkostí z volných prostranství. Propadá alkoholu a odchází do temných koutů, odkud za chvíli zabliká modravý svit monitoru. Prostřední syn Apu je talentovaný umělec. Když se ocitne v kruhu demonstrantů z antisystémového hnutí Occupy, intenzivně řeší, jestli k němu coby dědic mnohamilionového jmění může cítit sympatie.

A pak je tu nejmladší, nemanželský syn, řečený jednoduše D. Mladý mylord, pozér, rozhněvaný anděl, trochu Dorian Gray, jak ho Rushdie střídavě líčí. Miláček žen, ctitel okultních věd. Bratři ho vždy ze všechno vynechávali. Bavili se před ním v cizích řečech, nikdy ho nepřijali. Má v sobě nesmírnou schopnost milovat a zároveň mnoho zloby.

Ti tři nejsou ani dobří, ani zlí. Na téměř čtyřech stovkách stran, jež Rushdieho román zabírá, k nim čtenář může střídavě cítit náklonnost i opovržení.

To, co se před ním rozvíjí, chvílemi vypadá jako detektivka, thriller o americké politice, napínavý román o terorismu, gangsterka. Asi ze všeho nejvíc je to ale rodinná tragédie. Typicky americký příběh o vzestupu a pádu jedné famílie, jen zasazený do současnosti.

Rushdie ji přesně vymezil: začíná érou prezidenta Baracka Obamy a končí zvolením jeho nástupce. Americkou společností, a tedy i těmito hrdiny, začínají cloumat debaty o etnickém původu, genderu, přistěhovalectví, penězích, moci.

Ne náhodou tu má každá druhá postava cizokrajné kořeny. Vystupují tu Indové, Barmánci, Argentinci, Rusové. A jen kvůli svému původu nejsou automaticky lepší ani horší než běloši. V podstatě zažívají totéž co imigranti, kteří do Ameriky kdysi přicházeli přes ostrov Ellis Island, měnili si příjmení, stěhovali se do měst, zapomínali své kořeny, nebo si je naopak vytrvale připomínali.

Rushdie naznačuje, jak těmito lidmi cloumá doba, kdy je člověk nucen se neustále vymezovat: buď jsi Američan, nebo přistěhovalec. Buď jsi bohatý, nebo chudý. Homosexuál, nebo heterosexuál. S námi, nebo proti nám.

S každým takovým rozhodnutím jako by to ale uvnitř těch lidí křičelo: Já nejsem jen jedno! Jsem mnohem složitější, všestrannější, neujasněnější. Nemějte mě za takového, jaký se zdám na první pohled!

A co je zásadní: Rushdieho postavy nejsou pořád stejné, natož bezchybné. I moudrý muž se může pomátnout. I darebák udělá dobrý skutek. Také spořádaný člověk osudově chybuje. Jak to měřit? Kolik zla vykoupí jedno dobrodiní?

Rushdie své hrdiny opakovaně vystavuje zkouškám. Nechává je zmoudřet, nalézat lásky a zase je ztrácet, nabývat optimismu, propadat depresím. Někteří odolají vábení moci, jiní k ní přičichnou a moc je zkazí.

Aby to bylo složitější, do newyorských Zahrad čtenář celou dobu nahlíží očima další postavy: začínajícího filmaře Reného, který je, a zároveň není hrdinou knihy. V Zahradách je jako doma. "V tajných, travnatých čtyřúhelnících Zahrad jsem lezl, než jsem se naučil chodit, chodil jsem, než jsem začal běhat, běžel jsem, než jsem začal tančit, pak jsem tančil, než jsem se naučil zpívat, a nakonec jsem tančil a zpíval, až jsem došel klidu a ticha," říká o sobě.

Reného nejprve Neronova rodina fascinuje. Usmyslí si, že o ní natočí svůj velký celovečerní debut. Zbožňuje filmy, a tak má pro všechno nějakou paralelu. Určuje tok vyprávění, jež z běžné prózy chvílemi přechází do filmového scénáře. Tu a tam odstavec ukončí nějakým tím střihem, zatmívačkou, prolínačkou. Mění rytmus, stupňuje napětí.

Ve svém vypravěčském monologu cituje stovky scén ze světové kinematografie, mimo jiné třeba orazítkovaný zadek z Menzelova snímku Ostře sledované vlaky. A když René popisuje setkání tří synů Neronových, poznamená, že v "čepicích, kabátech a šálách vypadají jako spiknutí českých intelektuálů na českém pobřeží", což je Rushdieho vtip na výskyt přímořského Česka v Shakespearově Zimní pohádce.

A není jediný: prakticky každá stránka románu překypuje metaforami z antického Řecka či Říma, odkazy tu na bratry Karamazovy, tam na Krále Leara či Velkého Gatsbyho. Američtí kritici v souvislosti s Rushdieho novinkou hovoří o "magickém realismu", ale to je nadužívaný termín, vhodnější spíš pro skupinu podobně smýšlejících latinskoamerických autorů zhruba z poloviny 20. století.

A stejně tak The Golden House není ani román realistický, jak tvrdí jiní: realit tu je několik a čtenáři by se na nich asi těžko shodli. René jde ve šlépějích takzvaných nespolehlivých vypravěčů. Leccos líčí pohádkově: Bylo nebylo, stalo se nestalo. Varuje, že to, co následuje, může být smyšlené. Když jde o jeho vlastní prohřešky, instinktivně přepíná z první osoby do třetí, aby se z toho nějak vyvinil.

Kdo by chtěl hledat nálepky, mohl by debatovat o post-postmodernismech, o "postfaktickém románu" a podobně. Ale to je pravděpodobně to poslední, oč Rushdiemu šlo.

A pak je tu pochopitelně politika. Ano, ve druhé třetině románu The Golden House se v Americe skutečně rozběhne kampaň před prezidentskými volbami roku 2016, v níž všem učaruje nikoliv Donald Trump, nýbrž jistý komiksový antagonista. Chová se jako Trump, mluví jako Trump, inspirace je zjevná.

Ale zaprvé to není Trump a zadruhé je pro vyznění příběhu druhotný. Spíš z něj tak nějak srší vše, co hýbe dnešní Amerikou, a trochu příběh popožene. Ale číst Rushdieho novinku jen jako knihu o Trumpovi znamená ochudit se o to, co je na ní mnohem důležitější.

Golden House docela přesvědčivě zachycuje, jak se v člověku, stejně jako ve společnosti, sváří dobro a zlo. Jak se lidé dnes stejně jako kdysi mění, vyvíjejí, jak umí být nevyzpytatelní. Jaká dělají rozhodnutí a nesou za ně následky. V jedné z nejsilnějších pasáží Rushdie píše o hořícím Římu a ohni spalujícím civilizaci.

Avšak barbaři "nejsou před branami, nýbrž uvnitř, naši vlastní barbaři, které v sobě pěstujeme my, jsou stejně naši jako naši potomci a povstávají jako divoké děti, aby spálili svět, který je stvořil, a tvrdí, že ho zachraňují, přestože ho podpalují", píše mnohoznačně.

Nakonec lze Golden House asi číst na několik způsobů. Jeden za všechny: když už jsme se dnes − "od Trumpa po brexit, od Zemana po Babiše" − rozdělili na dva tábory, když už volíme, koho volíme, a když se tak strašně nenávidíme, musíme už takoví být napořád? Když zlo vyhrálo jednou, proč si hned myslíme, že bude vyhrávat navždy? Copak lidé nemění názory, postoje, nevyznávají během života různé hodnoty?

Salman Rushdie místy věští apokalypsu. Píše o "bláznivé době", netají se tím, co si myslí o současné Americe. Jedna z jeho postav se v nesmírně působivé scéně loučí se životem "ve světě, který přestal dávat smysl", kde už ani citlivý člověk "neví, jak porozumět druhému".

Ale jiní to vzdát odmítnou. Chtějí happy end, a tak si ho nějak vyvzdorují. Z temného příběhu prosvítá naděje: Svět se možná zbláznil, ale vy to ještě nevzdávejte!

Daniel Konrád
Přeposlat
Diskuse
reklama

Číňanům nejde o byznys, ale o evropské technologie a vliv. Česko by mělo jejich investice kontrolovat, varuje část senátorů

ANO bude mít předsedy sedmi výborů, Demokratický blok čtyř, dohodly se strany. Kontrolní výbor připadne opozici

Zeman nám sdělil, že ve státních médiích pracují šílenci a ruské vedení to vlastně nepopírá, píše ruský tisk

Odboráři ve Škodě hrozí největší stávkou v historii Česka, zastavit výrobu by mohli až na tři týdny

Rusnok připustil možné oslabení nezávislosti ČNB. Na určování výše inflace by se podle něj mohli podílet politici

reklama