Před čtyřmi lety vypadala prezidentská výhra Hasana Rúháního jako odveta většiny Íránců za výsledek zmanipulovaného a z valné části zfalšovaného hlasování z roku 2009, po kterém režim protesty stoupenců reforem mávajících zelenými šátky brutálně potlačil. O to větší bylo nadšení, které po minulém pátku provázelo Ruháního znovuzvolení. Šátky a šály v zelené − odkaz na protesty z roku 2009 − a ve fialové barvě − výraz podpory Rúhánímu − nevlály na znamení protestu, ale radosti.

Radost se však nutně mísí s opatrností, protože na rozdíl od demokratických států není namístě hovořit o volbě do čela státu. V íránské teokracii má první a poslední slovo nejvyšší duchovní vůdce, kterým je od smrti ajatolláha Chomejního, otce a zakladatele nynějšího režimu, Alí Chameneí. Ten se opírá o řadu mocných a nevolených institucí − od klerikálů až po Revoluční gardy představující bezpečnostní pilíř režimu doma i v zahraničí, jako třeba v Sýrii, a současně kontrolující nemalou část íránské ekonomiky.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se