reklama

Braní hraní vážně

Čtěte více: psychologie | divadlo | teologie
  • Není nic vážnějšího než hra.
  • Nejen pro dítě.
Tomáš Sedláček. Tomáš Sedláček. Foto: Archiv autora

Dospělý člověk má tendenci považovat hraní za cosi nezávažného, nedůležitého, postranního. Leckdo nemá na nějaké hrátky čas, dospělý si nehraje. Hra je věc nevážná, neskutečná, odtržená od tohoto světa. Nikdo nechce být součástí nějaké hry. Nehraj si se mnou, říkáme, když chceme, aby nás někdo začal brát vážně. Máme to tedy tak, že antonymem ke slovu hravý je slovo vážný. Přitom pro dítě není nic vážnějšího než hra. A nejen pro dítě.

Fotbalista nemá žádný důvod tlačit míč do protivníkovy brány, dělá to jen proto, že je to hra. Houslista koneckonců také na své housle "hraje", jakkoliv se může "hrát" vážná hudba. "Hrát vážná hudba", jaký roztomilý oxymóron, hrát vážně! Máme hry, které mohou být klidně tragédiemi, a přitom je stále budeme nazývat (divadelními) hrami. Když chceme pustit film či hudbu, stiskneme tlačítko "play", tedy "hraj". Češi ve hrách (hokejových) dokonce spatřují podstatnou část své identity. Pro jednoho z největších Čechů, Komenského, od kterého jsme se moc nepoučili, měla být dokonce i škola (tak vážná věc!) hrou.

V teologii se často mluví o hrách − je to třeba Dantova Božská komedie, oficiálně první drama, které se stalo divadelní hrou. Pak zde máme knihu Tomáše Halíka, předního nejen českého, ale světového teologa, Divadlo pro anděly. Vždy se nad tím spíše zamýšlím ve smyslu divadla pro Boha, pro anděly je to takové příliš romantické a nevinné, ale to nyní není důležité. Do teologie hraní razantním způsobem vstoupil i génius Albert Einstein, když na účet teorie ještě bláznivější, než byla jeho vlastní, totiž teorie kvantové, slavně, i když mylně, zvolal, že "Bůh nehraje v kostky!". Ale zpět k hraní − o politice slyšíme, že je to (občas špinavá) hra. A co politika, co teprve život, není život jedna veliká hra? Nejsem si jist, ale možná s tím začal Shakespeare, který často nechal své hráče/herce hovořit o tom, že je život takové divadelní představení, například hned v úvodu Kupce benátského − taková hra pro ekonomy, praví Antonio, hlavní postava, že je život jen jeviště, kde hraje každý roli svou.

Přirozeně to vypadá, že v divadle hraje zejména herec, ale to není úplně přesné. V divadle hraje velikou částí právě divák. A co hraje divák? Divák zejména hraje, že v divadle nikdo není, že je mezi ním a hercem čtvrtá stěna, herec se zase tváří, že se na něj divák nedívá − jako by tam nebyl. Role diváka je být zticha a nezasahovat do děje − neb ví, že se to ve skutečnosti neděje. Nekřičí na zloděje ani jej nepomáhá chytat, nezastává se ženy před hrubiánem, nenapovídá detektivům, za jakou kulisou se skrývá vrah, a zasahuje jen v místech, která jsou předurčena jeho veliké roli, roli diváka, totiž v místech na smích a místech na potlesk. Divák jakoby v hledišti není, i když všichni vědí, že tam je, že se představení hraje pro diváka. A podaří-li se kouzlo divadla dokonale, podaří-li se (divadelní) hra, divák tam skutečně není, "není" již v sedadle, je "vtažen" v ději, je "stržen" dějem, byť jeho tělo sedí v židli dál.

Britský filozof a religionista Alan Watts zase říká, že náš celý (duchovní) život je taková jedna veliká hra na schovávanou, člověk se před sebou (a božstvem) neustále schovává, ono jej neustále znovu nalézá a naopak. V sexualitě zase máme (milostné) předehry, které předchází samotnému (velice vážnému) aktu rozmnožovacímu. Nebo je to spíše předehra ve smyslu hudebním, kdy předehra uvádí nikoliv cosi seriózního, ale jinou část herní, tedy předehra zde není lehkovážným uvolněním/odpočinkem před čímsi vážným, ale předehra k ještě větší hře.

Co pro macechu byla umělá a zbytečná hra (rozdělit hrách od čočky), byla pro Popelku seriózní práce (kterou jí zvířata pomohla opět obrátit v hru, a proto si mohla hrát na bohatou ženu a jet na ples). Hra jednoho je prací druhého.

Být stále mlád, to bych si přál, zpívá Karel Gott, ale všichni víme, že se toto přání řadí k těm nesplnitelným. Nelze být stále mlád, ale lze si stále hrát. Hra je velice seriózní záležitost. Antonymem ke slovu hravý by tedy nemělo být ani tak seriózní jako nudný.

Tomáš Sedláček
Přeposlat
Diskuse
reklama
comments powered by Disqus
reklama

Babiše bychom měli žalovat. Ztráta důvěryhodnosti by byl konec nezávislosti ČT, říká Wollner

Živě: Babišovo hnutí si zvolilo nové vedení. Kandidáta na prezidenta vybere až v referendu

Mobilní veletrh v Barceloně ovládnou telefony bez rámečků. Vrátila se i legendární Nokia

Babišův nepostradatelný. Faltýnek hlídá, aby ANO fungovalo, jak šéf potřebuje

Metr na operu Jiřího Černého: New York chce Rusalku znova a znova

X
Nemáte-li registraci, pokračujte zde
Nepamatuji si heslo
Potřebujete poradit?
Volejte:233 071 197
e-mail: predplatne@economia.cz