Zatímco Hollywood každoročně intenzivně přemýšlí, jak udělat z předávání Oscarů co nejlepší show, v Česku se u Českých lvů jde zcela opačným směrem: hledá se, jak ze slavnostního vyhlašování výročních filmových cen udělat ještě větší nudu než kdykoliv předtím. Že to opravdu jde, předvedla Česká televize v sobotu večer, dokonce v hlavním vysílacím čase na svém prvním kanále, který má být "vlajkovou lodí" ČT.
Pomohlo k tomu nejen zcela zbytečné přenesení ceremonie do filmově nevhodných prostor Rudolfina a toporné roubování na tradici propojení kultury a vědy, které možná platilo kdysi v souvislosti s Českou filharmonii, současnému filmu, který je živým komerčním průmyslem, je ale naprosto cizí.
Nudě přidala i volba moderátorky. Lucie Výborná je možná šikovná a přijatelná v rozhlasových lifestylových rozhovorech, showmenka je ale nulová, nehledě na to, že k filmu má na rozdíl od sportu naprosto vzdálený vztah.
Narážka na sport nebyla náhodná. Předávání Lvů bylo zcela nerozlišitelné od předávání cen nejlepším sportovcům, od atletů po fotbalisty. Diváci tak v přímém přenosu mohli poznat, co je to televizní nivelizace, tedy televizní zprůměrování neboli převádění na společného jmenovatele, který, myslí-li se na diváka, bývá hodně nízko ("Petře Vachlere, vraťte se!").
Dalším příspěvkem k pekelné rudolfinské nudě bylo zařazení televizních kategorií do systému cen. V programu tak vznikl hodinový televizní blok, který ze všeho nejvíce vypadal jako autoreklama České televize.
Audiovizuální tvorba je dnes jistě velmi pestrá, přestaneme-li ale přemýšlet o filmu jako samostatné kategorii bez pevnějších hranic, budou se za chvíli na Českých lvech předávat i ceny za nejlepší video na YouTube nebo za nejlepší video z dovolené. Zařazení televizních kategorií rozhodně nepozvedlo úroveň, jak si možná organizátoři přáli, ale naopak vedlo k devalvaci, k ředění cen, o ztrátě rytmu večera nemluvě. Cožpak je vážně takový problém udělat speciální ceny pro původní televizní tvorbu? A pokud to v ČR nejde, klidně si je můžeme odpustit.
Z rudolfinské nudy naštěstí vystoupily výsledky hlasování akademie. Očekávaná lví smršť ve prospěch Zelenkova filmu Ztraceni v Mnichově se nekonala, místo toho se svou žní opájel snímek Kobry a užovky Jana Prušinovského. Petr Zelenka dostal "jen" cenu za scénář, což ovšem přesně odpovídá tomu, co točí. Velmi živé divadelní hry, které film spíše využívají jako dramatický nosič a nedávají mu příležitost vyniknout svými osobitými vlastnostmi (v Karamazových to snad byla jediná výjimka).
Ostatně i fakt, že jeho filmu se vyhýbají herecké ceny, o lecčems svědčí, připomeneme-li starou dějinnou poučku, že centrem filmu je herec. U Zelenky tomu tak není, u něho je v centru dění zápletka, její peripetie, zákruty a odbočky, návraty, překřížení a převrácení, a to dokonce i ve chvíli, kdy hlavní roli hraje třeba Ivan Trojan. Ten pozornost přitahuje nikoliv kvůli režisérsky cílenému herectví, nýbrž proto že JE.
Zelenkovy filmy jsou zkrátka navýsost literární, radikálně řečeno: jsou nefilmové.
Naopak Jan Prušinovský, který získal cenu za režii a Kobry a užovky i dvě herecké ceny a cenu za nejlepší film, je poučeným filmovým autorem. Nevytváří film ze zápletky (jako třeba Petr Zelenka nebo Jan Hřebejk), nýbrž z obrazu, jak to v dějinách filmu doporučuje třeba Tarkovskij nebo Kubrick. Obrazy píšou vyprávění, nikoliv naopak, proto se také film nesestavuje z oddělených, dobře dohraných a vypointovaných miniscén či gagů, nýbrž přirozeně bez bariér a švů protéká z jednoho obrazu do druhého. Proto je také Prušinovského film tak působivý a sugestivní.
Přičte-li se k tomu fakt, že režisér Prušinovský disponuje citem pro rytmus, který se promítá i do používání dynamické, výrazně rytmické hudby a chce působit komplexní emocí filmu ("udělat dobrej biják", řečeno s Jirkou Bartoškou), nikoliv pouze intelektem, máme vysvětlení pro jeho úspěch na Českých lvech téměř kompletně pohromadě.
Práce s takto pojímanou filmovostí byla na Lvech oceněna i ve filmu Schmitke. Snímek Štěpána Altrichtera byl pro české filmařské prostředí zřejmě vypravěčsky příliš "divný" na to, aby dostal cenu v hlavních kategoriích, ale ceny za hudbu a zvuk vlastně takovou cenou jsou. Zvuk a hudba se ve Schmitkeovi stávají hlavními herci, hned vedle přírody. A opět: hrají zevnitř obrazu. Hudebně, rytmicky naplňují a prohlubují záběr, takže ten má najednou až holografickou hloubku. Nic takového literatura ve filmu neumí a nikdy nedokáže.
České lvy letos stálo za to vydržet jenom proto, že konec poskytl tak milé překvapení – ocenění skutečné filmovosti, která českému filmu velmi často a možná i osudově chybí (milé bylo i ocenění dokumentu Opři žebřík o nebe Jany Ševčíkové, který se vymyká populárnímu proudu zábavné dokumentaristiky).
Pro tuto radost z objevu se dá protentokrát zapomenout i na tu nudnou a pokaženou show. Příště ale už určitě i ta zábava bude lepší – výborná.
