reklama

Sociální sítě Miloše Čermáka: Jsou vynálezy, které opravdu změnily svět. Třeba kolo. Nebo kolečka na kufru

Autor HN
Čtěte více: cestování
  • Americký patent na kufr s kolečky v roce 1972 získal Bernard Sadow.
  • Trvalo dalších deset, či spíše dvacet let, než se kufry na kolečkách staly standardem.
  • Otázka zní stále stejně. Proč tak pozdě?
jarvis_598c898c498e42ee2ad97d4b.jpeg Prosinec 1970. Dvě mladé Britky se na letišti těší, jak se na Štědrý den budou koupat na teplé Mallorce. Kufry si tehdy ještě musely nést v ruce. Foto: Getty Images

Lidstvo dřív přistálo na Měsíci, než dostalo nápad, že se ke kufrům dají přimontovat kolečka. Když šéfredaktor listu Washington Post Marty Baron letos v červnu na konferenci ve Vídni vyřkl tuto větu, v sále to zašumělo. Někdo se zasmál, jiní se sklonili k mobilním telefonům, aby na Googlu zjistili, jestli to je pravda. Pokud vás to zajímá, tak ano.

Americký patent na kufr s kolečky v roce 1972 získal Bernard ­Sadow. Nápad dostal o dva roky dřív. To se viceprezident firmy, vyrábějící ve státě Massachusetts mimo jiné právě zavazadla, vracel s manželkou a dvěma dětmi z letní dovolené na karibském ostrově Aruba. Přestupovali v Portoriku.

Zatímco se Sadow na letišti vlekl se dvěma velkými kufry, ve kterých rodina měla všechny věci, všiml si dělníka, jenž na dřevěné plošině s kolečky přepravoval jakýsi stroj po ulici.

Stálo ho to mnohem méně námahy, než kolik měl Sadow s těmi dvěma kufry.

Panebože, jak to, že to nikoho nenapadlo? Už dávno? "Vidělas to? Já se rval se dvěma kufry s oblečením, a on táhl ten velký stroj a ještě se usmíval. To potřebujeme!" řekl manželce ještě předtím, než nastoupili do letadla. A na palubě už měl vymyšleno, jak to udělá. Na dolní stranu zavazadla přidělá čtyři kolečka a k té horní připevní pásek, za nějž se bude kufr táhnout. Jednoduché!

Zas tak jednoduché to nebylo. Sadow si v továrně ve městě Fall River nechal vyrobit prototyp. Pak obešel snad všechny obchody se zavazadly v New Yorku, ale nikde o nový kufr neměli valný zájem.

"To se nebude prodávat," tvrdili prodavači. "Lidi nikdy nebudou tahat kufry na kolečkách. Nevypadá to dobře a není to sexy." Obchodní zástupci říkali: "Kdyby byl o něco podobného zájem, už dávno to máme v sortimentu. Ne, to nebude mít úspěch!"

Ale Sadow vytrval. Nakonec se mu podařilo přesvědčit viceprezidenta obchodního domu Macy's. Ten si v říjnu 1970 objednal prvních pár stovek kusů. Ve vlajkové lodi řetězce v New Yorku se tentýž měsíc objevila figurína muže táhnoucího za sebou kufr.

Bernard Sadow tedy mohl rozjet testovací výrobu. Zájem nebyl ohromný. Ale byl dostatečně velký, aby ospravedlnil další výrobu. Trva­lo dalších deset, či spíše dvacet let, než se kufry na kolečkách staly standardem. Otázka zní stále stejně. Proč tak pozdě?

Některé objevy potřebují čas

Šéfredaktor Washington Post mluvil o kufrech s kolečky proto, aby ukázal, jak jde pokrok někdy po zvláštních, křivolakých cestičkách. Že se soustřeďujeme na velké objevy a milníky, ale malé užitečné zlepšováky musí počkat. Možná ano. Ale není jisté, že je to případ kufrů s kolečky.

Slavný novinář ve svém projevu na světovém setkání šéfredaktorů GEN Summit nebyl tak úplně originální. Dobytí Měsíce a vynález kufru s kolečky srovnal ve svém bestselleru Antifragilita (aneb Jak těžit z nejistoty) již vědec a úspěšný autor Nassim Nicholas Taleb. Navíc v přesnějším kontextu.

Říkal, že některé objevy potřebují svůj čas, aby uzrály a mohly začít měnit svět.

A je to pravda! Stačí znovu po­užít Google a zapátrat, jestli podobné patenty nebyly uznány už dříve. Byly. Například v roce 1945 si "kufr na kolečkách" patentoval Barnett H. Book, o dva roky později získal podobný patent − na kufr s kolečky, která šla odmontovat − Clarence F. Norlin a o dva další roky později ještě jiný patent obdrželi manželé Grace a Malcolm McIntyrovi.

Proč o nich nic nevíme? Proč uspěl až Bernard Sadow o čtvrtstoletí později? Z jednoduchého důvodu. Jsou vynálezy, které čekají, až budou vymyšleny. A pak jsou ty, které je třeba vymyslet v pravý čas. To je i příklad kufru s kolečky.

Turistika je fenomén druhé poloviny 20. století, nebo dokonce spíše jeho poslední čtvrtiny. Po druhé světové válce bylo cestování s velkými kufry spojeno spíše s prcháním před hrůzami války, případně se stěhováním obecně. Pomohl samozřejmě i rozvoj letecké dopravy.

A pak rovnoprávnost. Ženy najednou začaly cestovat samy, pracovně i soukromě. Soudilo se, že kufry s kolečky ocení hlavně ony.

Ostatně nejčastější výhrada, se kterou se Sadow při rozhovorech s obchodníky setkával, byla ta, že nový produkt odmítnou muži. Že jsou příliš "macho", než aby něco tak pitoreskního a zženštilého veřejně používali. Muži přece nosí lodní vak nebo kufr, a to pokud možno na pravém rameni, jak se naučili v armádě.

Bavíme se o zlatých časech, kdy vidina muže, který za sebou táhne kufr s kolečky, byla komická a v podstatě nepředstavitelná. Ale podobně nepředstavitelné bylo i to, že by třeba ženy používaly kreditní karty − to v USA umožnil až zákon přijatý v roce 1974 − nebo že by si muži vyměňovali kuchařské recepty. Inu, "The Times They Are a-Changin", jak tehdy zpíval Bob Dylan.

Mimochodem, jsem z generace, která začala chodit do školy v té době, zhruba v polovině sedmdesátých let. A holčičím hitem byly právě školní tašky na kolečkách, předtím používané snad jen pošťačkami. Avšak byly hitem ve velkých uvozovkách. Pamatujete, kamarádi? Nosily je jen holky, a co si pamatuji, tak spíš ty ne moc populární. Aspoň my malí "machové" jsme je kvůli tomu šikanovali a například na jejich taškách pořádali závody v jízdě dolů ze schodiště.

Jenže to jsme netušili, že to se změní. Že všechno bude jinak. Byť to nepůjde tak rychle, jak si Bernard Sadow na letišti v Portoriku myslel.

Zlomení tabu "nemužnosti"

Sadow, který se později stal šéfem a spolumajitelem firmy US Lug­gage, v roce 1972 obdržel americký patent č. 3653474, nazvaný "jezdící zavazadlo". Ve vysvětlení se píše: "Zatímco dříve se zavazadly manipulovali portýři, nakládali a vykládali je na ulicích na místech k tomu vhodných, dnešní velké terminály, zejména ty letecké, manipulaci se zavazadly značně ztěžují."

A také: "Manipulace se zavazadly se stala pravděpodobně největší obtíží, s kterou se pasažéři letadel setkávají." Krásně napsáno!

Patent nakonec Bernard Sadow držel jen dva roky. Konkurence se proti němu spojila, najala právníky a podařilo se jí patent prolomit. Kufry s kolečky se začaly běžně prodávat a tabu "nemužnosti" bylo zlomeno.

Ale že by nový druh zavazadel zaplavil letiště a nádraží? To ještě zdaleka ne.

Přesuňme se asi o dalších patnáct let později.

V roce 1987 si Bob Plath, tehdy sedmačtyřicetiletý pilot společnosti Northwest Airlines, pro svou potřebu vyrobil speciální kufr. Byl nadšeným domácím kutilem, takže ho bavilo stále něco vymýšlet.

Kufr navrhl tak, že se bude přepravovat ve svislé poloze. Na spodní krátkou hranu připevnil dvě kolečka, původně určená pro kolečkové brusle. A nahoru pak vysouvací pevné držadlo. Rozměry byly takové, aby byl kufr skladný a především se dobře vešel do pilotní kabiny. Plath si totiž první kus vyrobil pro sebe. A další pak pro kolegy, kterým skladné a hlavně mobilní zavazadlo padlo do oka.

Bylo praktičtější, stabilnější i elegantnější než původní kufry s kolečky. A jeho majitel s ním vypadal tak nějak důstojněji, než když za sebou táhl vratkou bagáž na "vodítku".

Plath dal modelu název Rollaboard, z něhož bylo zřejmé, že jde o zavazadla primárně určená na paluby letadel. Když kopie začala vyrábět konkurence, používala kvůli ochranné známce termín "rolloboard".

Úspěch byl okamžitý. A velký, na rozdíl od vlažného přijetí "okolečkovaného" předchůdce ze sedmdesátých let. Plath začal vyrábět další kufry v dílně ve své garáži.

Jenže po pilotech a stevardech začali zájem projevovat i běžní pasažéři. První komerčně vyráběný model stál 129 dolarů a firma TravelPro, kterou Plath založil, měla v prvním roce obrat půldruhého milionu dolarů. Bylo jasné, že se otvírá nový velký byznys. V roce 1989 Plath přesunul výrobu do pronajaté haly a roku 1991 skončil s létáním. O dalších osm let později podíl ve firmě prodal. Kolečka na kufru z něj udělala bohatého muže.

Pomohli piloti

Dnes je zvuk koleček, ať už monotónně bzučivý na hladkém povrchu, nebo drncavě hlasitý na povrchu nerovném, typickou zvukovou kulisou letištních hal, nádražních nástupišť i turisty oblíbených ulic v centrech měst. Zkuste si vzpomenout, kdy jste naposled viděli kufr bez koleček? A jak se stalo, že si bez nich cestování vůbec nedovedeme představit?

Navíc ani se nechce věřit, že kufry na kolečkách jsou masovou záležitostí až posledních patnáct, maximálně dvacet let. Jako by s námi byly odjakživa. Ale nebyly. Navíc se mění. Původně byly jen černé a všechny v zásadě stejné, posléze se objevily další velikosti, výrobci se snažili zaujmout novými materiály a nakonec i barvami.

Také se objevila další inovace: návrat ke čtyřem kolečkům. Ale žádné retro. Skutečná inovace. Díky novým technologiím je "ježdění" s těmito kufry snazší a pohodlnější než dřív. Lze vymyslet ještě něco dalšího?

Start-upy jako Modobag představily kufry, na nichž lze zároveň jezdit jako na malém elektrickém vozítku. Ale nezdá se, že by se mohly stát davovou záležitostí.

Mužům poskakujícím vedle svých pojízdných kufrů dnes už určitě ani nepřijde, že by činili něco "nemužského" či nedejbože nedůstojného. Mně určitě ne. Snadno se pohybující zavazadla jsou požehnáním a radostí.

A určitě pomohlo i to, že ambasadory nového produktu byli právě piloti. Není víc "macho" profese než dopravní pilot. Kamenná tvář, sluneční brýle a v těsném závěsu hrozen krásných letušek. Já vím, klišé. Ale my muži jsme jednoduší.

Kufry Boba Platha změnily i letecký průmysl. Vnitřní design letadel se upravil tak, aby se kufry v základní velikosti vešly do prostorů nad hlavami cestujících, a mohly tak být příručními zavazadly. Aerolinky utratily desítky milionů dolarů za úpravy ve starších letadlech. Avšak podle některých studií to byla spíš investice.

Odhaduje se, že kufry na kolečkách představovaly jeden z důležitých faktorů, jež v posledním desetiletí přispěly k oblibě a nárůstu cestování.

Jeden britský deník před časem napsal, že základní model kufru ve velikosti "palubní zavazadlo" změnil i to, jak balíme na dovolenou.

Každý by prý měl zvládnout mít na týdenní pobyt přesně tolik věcí, aby se do zmíněného kufry přesně vešly. V článku bylo zmíněno pravidlo 5-4-3-2-1. Tedy pět párů ponožek a spodního prádla, čtyři horní kusy oblečení, tři dolní kusy oblečení, dvoje boty a jeden klobouk.

Redakce prý dostala stovky nesouhlasných, ba rozčílených reakcí od žen. To musel psát nějaký muž! znělo skoro unisono. Jak si vůbec někdo může pomyslet, že by žena mohla přežít celý jeden týden s tak malým počtem věcí? Vynásobte zmíněná čísla dvakrát nebo i víckrát a dostanete se k realistickému odhadu, kolik toho žena opravdu potřebuje.

Kdo britský článek psal, je ovšem záhada. Protože my muži máme samozřejmě pro týdenní pobyt pravidlo 1-1-1-1-1, kde poslední jednička značí lahev bourbonu. Naše malá vzpoura za to, že jsme se nechali ponížit kolečky.

Miloš Čermák
Přeposlat
Diskuse
reklama
comments powered by Disqus

Firmy ve světě vyplácejí největší dividendy v historii. Pražská burza patří k nejatraktivnějším v Evropě

Mandátový a imunitní výbor nevěří policistům. O Babišovi a Faltýnkovi rozhodne, co poslancům řekne žalobce

FlixBus tlačí na RegioJet. Jestli v boji podlehneme, přesuneme všechny autobusy do Německa, říká Jančura

Sloupek Martina Malého: Bolševická privatizace slov aneb Jak si komunisti přivlastňovali slova a otáčeli je tak, že se z nich stala karikatura

Apple opouští projekt samořízeného vozu. Podle NY Times se soustředí jen na samotnou technologii

reklama