reklama

Vždy budu v pozadí. Rád dělám z herců hvězdy, to je moje role, říká Michal Hrubý, majitel a producent Studia DVA

ego!
  • "Miluju herce, rád je sleduju při práci a mou rolí je udělat z nich hvězdy," říká majitel divadla Studio DVA.
  • Michal Hrubý má velmi často vyprodáno: ve svém divadle v centru Prahy, na zájezdech i teď na Letní scéně Vyšehrad.
jarvis_5981f0c0498e42eecf7cdc66.jpeg Producent a majitel divadla Michal Hrubý Foto: Michaela Danelová

Pamatujete si, kdy jste byl poprvé v divadle?

Máma mě vzala na představení do Městské knihovny. Bylo to v druhé polovině 80. let, mně bylo něco přes deset. Hrála v tom paní Janžurová a pan Remunda. Jmenovalo se to Vrátíš se ke mně po kolenou a byla to komedie o manželské nevěře.

V jednom rozhovoru jste říkal, že vás k divadlu přivedla platonická láska ke Zlatě Adamovské. To je pravda?

Ano! Ale to bylo později, už počátkem 90. let. Někde jsem se s paní Adamovskou setkal a byla z toho taková ta klukovská láska. Šel jsem se na ni podívat do divadla, postupně jsem pak viděl celý její repertoár.

Neplánoval jste vraždu jejího tehdejšího manžela Radka Johna?

Ne, to ne. Bylo to úsměvné. Z dnešního pohledu určitě. Ale je pravda, že mě to přivedlo k divadlu. Začal jsem chodit i na další představení. Do Dlouhé, do Národního. A parťákem se mi stala babička.

Chodil jste do divadla s babičkou?

Byl to jediný člověk, který se mnou byl ochotný chodit. Klidně i každý den. Ona herce milovala a od dětství mi o divadle vyprávěla. Jak chodila od mládí do vinohradského divadla a do Karlína, vždycky seděla na stejném místě v první řadě na balkoně a viděla všechna představení.

Zažila vaše divadlo?

Otevření našeho vlastního divadla v Paláci Fénix na Václavském náměstí se nedožila. Ale dožila se doby, kdy Studio DVA hostovalo ve Švandově divadle nebo v Divadle Palace. Chodila i na letní představení na Vyšehrad. A stále bylo vidět, jak to miluje. Přišla třeba i o tři čtvrtě hodiny dřív. Já jí říkal: "Babi, ale my ještě nepouštíme!" A ona mi odpověděla: "To nevadí. Já si tady sednu a budu to všechno pozorovat." Myslím, že byla šťastná. A byla na mě hrdá. Rodiče jsou samozřejmě taky, ale co se týče chození do divadel, byla babička můj největší kámoš.

Michal Hrubý (42)

◼ Je majitelem a producentem Studia DVA. Po dokončení střední hotelové školy ho ale měla čekat kariéra v úplně jiném byznysu, během práce za barem v klubu Divadla na Vinohradech však propadl své současné profesní lásce. Později vystudoval produkci na pražské DAMU a ještě při škole založil s Dušanem Pařízkem Pražské komorní divadlo, působil také v zahraničním odboru Národního divadla.

◼ V roce 2000, dva roky před absolutoriem DAMU, založil Studio DVA, jež zpočátku nemělo vlastní scénu a s inscenacemi vystupovalo po celé České republice (např. v Praze ve Švandově divadle, v Divadle Hybernia či v Divadle v Dlouhé) i na Slovensku.

◼ V roce 2003 Michal Hrubý spustil projekt Metropolitní léto hereckých osobností, pravidelnou prázdninovou přehlídku tvorby svého divadla. Od září 2013 Studio DVA působí ve svých, zrekonstruovaných prostorách bývalého kina Blaník v Paláci Fénix na Václavském náměstí v Praze. Pro inspiraci jezdí do Londýna, Berlína a New Yorku, kde sleduje divadelní a muzikálovou produkci.

Co jste vystudoval?

Nejdřív střední hotelovou školu. Měl jsem sen mít kavárnu v divadle. A po maturitě jsem nastoupil do divadelního klubu v Divadle na Vinohradech. Najednou jsem to prostředí mohl pozorovat z druhé strany. Stojíte za barem a chodí herci a chovají se úplně jinak než na jevišti.

Byla to deziluze?

Ani ne, naopak. Najednou jsem viděl, že mají i lidskou stránku, a byli mi ještě sympatičtější. Nicméně v divadle jsem nepracoval dlouho. Odjel jsem sbírat zkušenosti do Austrálie. A když jsem se vrátil zpátky, byla pozice v baru už obsazená. Strašně mě to mrzelo, ale zároveň mi to přineslo i posun. Musel jsem udělat krok dál. Stále jsem se vídal s herci. S Ivanem Trojanem, Lucií Juřičkovou a dalšími z té generace. A oni mě přemluvili, ať podám přihlášku na produkci na DAMU.

Produkci beru jako obor, který "zařizuje" to, aby se v umění nebo obecně kultuře mohlo něco uskutečnit. Čím je specifická divadelní produkce? Co se na té škole čtyři roky studuje?

Pět let!

No vidíte, tím spíš.

Učí se tam úplně všechno. Měli jsme právo, ekonomii či dějiny divadla, ale také třeba hlasovou výuku. Produkce má z každé specializace na DAMU kousek, což považuju za velmi užitečné. Pro mě osobně navíc bylo hrozně důležité setkávání s lidmi. Hned jak jsem v roce 1997 nastoupil, přidělili mě jako produkčního k režisérovi Dušanu Pařízkovi. Hodně jsme si sedli a stali se z nás přátelé. Už na škole jsme založili Pražské komorní divadlo a dělali společně třeba Prezidentky v Divadle Na zábradlí nebo Baala od Brechta v Dejvickém divadle.

Říkáte, že máte rád herce. Nelákalo vás hrát?

Šel jsem na produkci, protože miluju divadlo, ale nemám umělecký talent. Taky jsem strašně stydlivý. Takže by mě to i lákalo, a dokonce jsem měl i nějaké nabídky, ale nikdy se to nestalo. Vždycky budu v pozadí. Baví mě to a tak je to správně. Rád dělám z herců hvězdy. To je moje role.

To vám přináší profesní satisfakci?

Ano. A já na oplátku cítím od herců vděk za to, že jim umožňuju pracovat a že na ně chodí lidi. Moje odměna je radost a láska, které z toho pocitu čerpám. Když stojím v sále po představení a lidi tleskají hercům na jevišti, je v tom ohromná energie. Mám pocit až jakéhosi spojení mezi diváky, herci a mnou. Já vím, že to zní možná romanticky, až naivně… Ale tak to je.

Jaká cesta vedla k vašemu vlastnímu divadlu?

S Dušanem Pařízkem jsme provozovali Pražské komorní divadlo, ale to byla spíš zájmová činnost. Neuživilo by nás to. Takže když mě oslovil doktor Srstka, tehdejší ředitel Národního divadla, s nabídkou práce v zahraničním odboru, tak jsem souhlasil.

To ale nebyla v pravém smyslu divadelní produkce?

Zařizoval jsem cesty souborů Národního divadla do zahraničí a naopak hostování zahraničních souborů u nás. Ale pro mě bylo zajímavé a inspirující hlavně setkání s panem Srstkou. On nás učil na škole právo a měl na přednáškách ohromný respekt. Takže když mi zavolal, moje první reakce byla: Panebože, to nemůžu vzít, vždyť on je hrozně přísný. Ale on je zároveň velmi charismatický a velkorysý člověk, takže byla radost pro něj pracovat.

Žiju svůj sen. Mám divadlo, dream job, který jsem vždycky chtěl dělat. Ale nepřišlo to samo. Na začátku byl právě jen ten sen a důvěra v lidi kolem mě.

Přesto jste ale z Národního divadla odešel.

To když přišla šance otevřít nově Divadlo Komedie. Ono se to shodou okolností stalo v době, kdy se v Národním divadle měnilo vedení, takže to docela dobře vyšlo. S projektem Pražského komorního divadla v Divadle Komedie jsme se s Dušanem Pařízkem přihlásili, když magistrát vyhlásil výběrové řízení v rámci restrukturalizace Městských divadel pražských. Byl to dobře postavený projekt, dramaturgicky, to hodně zásluhou právě Dušana, i ekonomicky. Jsem na něj dodnes hrdý. Podařilo se nám projekt s rozpočtem postavit a spočítat tak, že to dávalo smysl, pro město i pro divadlo, a řadu let divadlo velmi dobře fungovalo. Jako jednomu z mála projektů se mu podařilo udržet vysoký standard a dramaturgickou čistotu až do konce.

Ale už bez vás.

Odešel jsem, protože jsem začal budovat vlastní divadelní společnost Studio DVA. To mělo také delší historii. Už v době, kdy jsme dělali jen Pražské komorní divadlo, jsem potřeboval vydělávat peníze. Musel jsem se živit, měl jsem hypotéku. Tak jsem se rozhodl dát dohromady agenturní představení. Nejdřív jedno, pak další. Ukázalo se, že to funguje. A v éře mého působení v Divadle Komedie to byl taky určitý únik z temné německé a rakouské dramatiky, kterou jsme tam dělali. Potřeboval jsem se někde nadechnout. A když jsem viděl, že to funguje, tak se naše cesty s Dušanem rozdělily. To se stává. On dnes hodně pracuje v zahraničí, ale já ho stále sleduju.

Moje výhoda i nevýhoda jsou prý v tom, že mám snížený práh pro vnímání rizika. Že strach dostanu, až když je po všem.

Nenabídl jste mu režii ve Studiu DVA?

Samozřejmě. To by mi udělalo velkou radost. Dokonce jsme se bavili o konkrétní věci. Ale nenašli jsme zatím termín, protože je hodně vytížený. Zatím je to ve stadiu, že se občas potkáme a povídáme si. To profesní rozloučení bylo pro mě tehdy obtížné, takže jsme nejdřív hledali cesty, jak se zase sejít. Kdyby pro Studio DVA něco nastudoval, bral bych to jako určité vyvrcholení naší společné cesty. Bylo to s ním vždycky náročné, ale smysluplné. Vděčím mu za mnoho věcí.

Dnes spolupracujete s režisérem a dramatikem Patrikem Hartlem. Jak to funguje?

Velmi dobře. Spolupracujeme spolu od počátku Studia DVA a máme se rádi. Respektujeme a podporujeme se navzájem. Patrik říká, že moje výhoda i nevýhoda jsou v tom, že mám snížený práh pro vnímání rizika. Že strach dostanu, až když je po všem.

Tak ale zatím vám to vychází, ne?

Zatím. Ale mám za sebou hrozné karamboly, které mohly dopadnout katastrofálně. Několikrát to mohl být náš konec.

Například?

Když jsem produkoval poprvé Vánoční koledu v Hybernii. Bylo to 27 představení, každé skoro pro tisíc lidí. V jednom měsíci. Ta představení musíte nazkoušet, prodat a pak odehrát. My to nazkoušeli, podařilo se vstupenky prodat, a pak přišly strašné chřipkové epidemie. Odváželi nám herce přímo z jeviště sanitkami do nemocnice. A já věděl, že to musíme odehrát. Rozpočet byl 12 milionů korun a já si na ten projekt půjčil v bance. Produkoval jsem divadlo jako fyzická osoba. Ručili mi rodiče, kteří v bance podepsali směnky. Když jsme na silvestra odehráli poslední představení, vůbec jsem tomu nevěřil.

Ale vydělal jste nakonec peníze?

Nevydělal. Ale ani neprodělal. A ty emoce byly strašně silné. Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo plakat. Zároveň mě to posílilo. Zjistil jsem, že jsou lidi, na které se můžu spolehnout a kteří to se mnou celé absolvovali. Ivana Chýlková, Marina Vyskvorkina, David Koller, Karel Roden nebo Szidi Tobias. Jiná věc byla, že finanční odpovědnost šla kompletně za mnou. Když to proběhlo, tak to na mě dolehlo. Cítil jsem se najednou hrozně osamělý. A nevěděl jsem, jestli stres nebyl příliš velký a zda divadlo budu moct dělat dál.

Ale děláte. A Vánoční koledu máte stále na repertoáru.

Dnes už Vánoční koledu hrajeme u nás v divadle. Patnáct představení vždy na Vánoce a lístky se prodávají už od března. Stala se z toho kultovní věc, na kterou spousta lidí chodí už z tradice.

S babičkou jste obcházel všechna divadla v Praze, dnes je vám to málo. Létáte do divadla do Londýna nebo i New Yorku. Pořád je hlavním důvodem vášeň?

Ano, ale také pátrám po zajímavých představeních, která bychom mohli udělat v Praze. A miluju atmosféru, která je na Broadwayi nebo ve West Endu. Oni nabízejí dokonale odvedenou práci a herecké hvězdy. Když se někdo jako Judi Denchová nebo Benedict Cumberbatch objeví na jevišti, tak to v sále zašumí. To je ohromný pocit, který chci přenést sem.

Jak se nakupují práva na divadelní hry?

Buď přes agenturu, nebo přímo od tvůrců. Záleží kus od kusu. Třeba loni jsem viděl na Broadwayi hru Misery. Adaptaci slavného románu Stephena Kinga. Hrál v ní Bruce Willis se senzační kanadskou herečkou Laurií Metcalfovou. Hned jsem se zajímal o práva, ale Broadway to měla celosvětově zablokované. Nehrálo se to nikde. No a teď se práva uvolnila, tak jsem po nich hned skočil.

Je to drahé?

Máte takové podmínky, jaké si domluvíte. Jaké jdou domluvit. A často se to velmi liší. Někdy máte exkluzivitu pro celé Česko, někdy jen pro Prahu. A na určitou dobu. Rozdíl je v systému. Oni jedno představení hrají seriálově, sedmkrát nebo i víckrát týdně, včetně odpoledních představení. Takže 100 představení odehrají klidně za tři měsíce. Já, když máme úspěch, odehraju 100 představení nejdřív za tři roky. Což často v zahraničí nemůžou pochopit.

Kdy bude mít Misery premiéru?

Uvedeme ji příští rok v březnu se Zlatou Adamovskou.

S vaší klukovskou láskou?

Přesně tak. Moc se na Misery těším a jsem rád, že se to povedlo. Bude to režírovat Ondřej Sokol a paní Adamovská bude hrát společně s Petrem Štěpánkem. Ale letos máme těch velkých premiér víc. Na konci srpna se představí Iva Janžurová v Ostrovského Lese, v inscenaci Michala Dočekala. V září Karel Roden s Janou Krausovou ve hře Vzhůru do divočiny. A Petr Zelenka napsal hru Věra, kde bude v titulní roli Ivana Chýlková v režii Alice Nellis. To všechno jsou pro mě velké události. Dřív se něco podobného povedlo jednou dvakrát do roka. Letos to máme nabité.

Kolik představení máte v repertoáru?

Mezi 20 a 30. Měsíčně odehrajeme někdy i 70 představení. Zhruba polovinu tady v našem divadle a polovinu na zájezdech. V létě méně, ale to zase hrajeme venku. Dohromady je to tak 600 představení ročně.

A to pořád podnikáte jako fyzická osoba?

Ne, asi před pěti lety jsme založili eseróčko. Jsem jednatel a jediný majitel. Paradoxní je, že pro mnoho lidí, se kterými obchodně spolupracujeme, to má solidnější zvuk. Byť když podnikáte jako fyzická osoba, tlak dodržovat závazky a odpovědnost jsou samozřejmě mnohem větší.

Jaký máte obrat?

Něco přes 100 milionů korun.

Máte vysokou vyprodanost. Jste v zisku?

Jsme schopni neprodělávat. Jakýkoliv rozpočet, který děláme, je vyrovnaný. Každé představení bereme jako projekt, který by si na sebe měl vydělat. Samozřejmě se to nepovede vždy, ale pak to vykryjeme příjmy z komerčně úspěšnějších kusů. Každé divadlo má svůj hit, svoje rodinné stříbro, na které se může spolehnout.

Pro divadlo Studio DVA je to co?

Komedie Vše o mužích. Hrajeme ji deset let. A kdykoliv toto představení nasadíme do programu, tak se rychle vyprodá.

Když mluvíte o divadle, vypadá to, že ani nic jiného neznáte. Jak relaxujete?

V divadle! Ne, fakt! Mě to tu nabíjí energií. A když mám i nějaké osobní problémy, jdu si sednout do divadla třeba jen na zkoušku a tiše ji pozoruju. Přitom mi dochází, že to, co dělám, dává smysl. Dobíjím tak baterky. Nemůžu si dovolit být dlouho bez nálady, protože z mé energie často žijí i ostatní.

A mimo divadlo?

Odstěhoval jsem se do starého opukového domu za Prahou. Každý den dojíždím 50 kilometrů. A tam taky čerpám energii, třeba prací na zahradě. Tam odpočívám. S přáteli nebo rodinou.

Máte nějaký sen?

Já sen žiju. Mám dream job, který jsem vždycky chtěl dělat. Ale nepřišlo to samo. Na začátku byl právě jen ten sen a důvěra nejbližších přátel a zejména rodičů. Jsem jim strašně vděčný a snažím se jim to částečně nyní vše vracet. Ale plány a sny samozřejmě mám. Chtěl bych v tom, co dělám, překročit hranice Česka. Buď nějaké představení vyvézt ven, nebo naopak nějakou velkou produkci z Londýna nebo odjinud dovézt do Prahy. Někoho jako Kevina Spaceyho nebo Judi Denchovou. To mě láká. Ale jestli se to povede? Nevím.

Miloš Čermák
Přeposlat
Diskuse
reklama
comments powered by Disqus

Firmy ve světě vyplácejí největší dividendy v historii. Pražská burza patří k nejatraktivnějším v Evropě

Mandátový a imunitní výbor nevěří policistům. O Babišovi a Faltýnkovi rozhodne, co poslancům řekne žalobce

FlixBus tlačí na RegioJet. Jestli v boji podlehneme, přesuneme všechny autobusy do Německa, říká Jančura

Sloupek Martina Malého: Bolševická privatizace slov aneb Jak si komunisti přivlastňovali slova a otáčeli je tak, že se z nich stala karikatura

Apple opouští projekt samořízeného vozu. Podle NY Times se soustředí jen na samotnou technologii

reklama